Facebook

Český horolezecký svaz

Členství, ČHS Trio, pojištění

ČHS informace, servis

Sport

Skály

Vzdělávání

Mládež

Sir Edmund Hillary

14. 01. 2008 | Rubrika: Alpinismus, Historie horolezectví | Komentáře (0)

Zemřel „Muž z Everestu“ Sir Edmund Hillary – zpráva, kterou oznámil světu Nový Zéland v dopoledních  hodinách místního času 11. ledna 2008 . Vlajky na budově parlamentu Nového Zélandu, námořním mostu v přístavu v Aucklandu  i Scottově základně v Antarktidě byly spuštěny na půl žerdi. Sir Edmund odešel z tohoto světa ve svých 88 letech na selhání srdce. Je známo, že jeho přáním bylo po smrti tělesnou schránku zpopelnit a rozprášit do vod aucklandského přístavu, kde se narodil.

Jeho nejznámějším počinem bylo dosažení vrcholu Mount Everestu dne 29. května 1953, spolu se Šerpou  Tenzingem Norgayem v rámci deváté britské expedice na tuto horu vedené Johnem Huntem. Bylo mu tehdy 33 let a za tento výkon obdržel ještě v červnu téhož roku od britské královny Alžběty II. šlechtický titul.

Ale ani tento výstup, ani všechny jeho další sportovní a dobyvatelské výkony v horách a Antarktidě nejsou jediným důvodem, proč ho horolezecký svět – a nejen ten - tolik oceňuje. Jeho přístup k životu a všechno, co dokázal, znamenalo inspiraci pro mnoho dalších lidí. Chtějí jako on přistupovat  k horám jak s obdivem, tak i respektem, mít ty nejvyšší dobrodružné ambice, ale chovat se přitom skromně, být citliví k místnímu obyvatelstvu. Snaha o účinnou pomoci zemi, kterou si zamiloval, Nepálu, ho vedla v roce 1960 k založení nadace Himalayan Trust, jejímž prostřednictvím vybudoval různé školy, nemocnice a další potřebná zařízení ke zlepšení života jeho obyvatel, zejména Šerpů. Nepál ho za to v rámci oslav 50. výročí výstupu na Everest jmenoval svým čestným občanem. Česká veřejnost ho měla možnost spatřit na vlastní oči při přednášce v Kongresovém sále v Praze v roce 1993 (za což patří vřelý dík Michalu Brunerovi, majiteli agentury Montana Trekking, která v devadesátých letech dokázala Nepál přiblížit spoustě českých trekařů a horolezců). Nepál se pro mnohé z nás stal také životní láskou. 

Nejlépe bude, když si Sira Edmunda Hillaryho a atmosféru historického výstupu připomeneme citací některých pasáží z jeho vyprávění: 

„V 6.30 jsme vylezli z našeho stanu na sníh, nasadili na záda 13,5 kilové kyslíkové přístroje, napojili masky a pustili ventily, abychom umožnili životodárnému kyslíku dostat se do plic“. …
…“Když jsem začal cepínem sekat do strmého svahu hřebene, potvrdily se mé největší naděje,. Sníh byl zkrystalizovaný a pevný. Dva nebo tři údery cepínem vytvořily dostatečně velké stupy i pro naše veliké vysokohorské boty a co bylo nejlepší, cepín při zaražení pronikl až do poloviny násady a vytvořil dobrý bod k zajištění. Zatímco mne Tenzing jistil, vysekal jsem 40 stupů v řadě.“...
…“Po hodině pravidelného výstupu  jsme se dostali k úpatí toho, co vypadalo jako největší problém hřebene – asi 12 metrů vysokého skalního stupně. Samotná skála, hladká a téměř bez chytů, by mohla být zajímavým problémem pro skupinu dobrých skalních lezců v Lake District,  ale zde byla překážkou za hranicí našich sil. Naštěstí nám zůstala ještě jedna možnost. Na východní straně byla veliká převěj a podél celé délky byl mezi ní a skálou úzký zlom. Zkusil jsem tímto zlomem vystoupit…“
„…Několik dalších mávnutí cepínem a stáli jsme na vrcholu. Mé první pocity byly úleva – úleva, že není potřeba sekat další stupy, traverzovat další hřebínky a překonávat další hrboly. ….Potřásli jsme si rukama, a pak mne Tenzing objal kolem ramen a oba jsme se začali poplacávat po zádech, až jsme si téměř vyrazili dech. Bylo 11:30 dopoledne.“

Jak už to tak bývá, svět se začal dotazovat a řešit, kdo z těchto dvou byl tím, kdo doopravdy stanul jako první na vrcholu. Řešit to nechtěli jen oba aktéři, kteří hned v Káthmándú podepsali prohlášení, že „vystoupili na vrchol téměř zároveň“. Ani to však nestačilo. Tenzing Norgay později v knize Tiger of the Snows (1955, J.R. Ulmann) ) v kapitole nazvané „Velká záhada“ uvedl: „Kousek pod vrcholem jsme se já a Hillary zastavili. Pohlédli jsme vzhůru. Pak jsme pokračovali. Lano, které nás spojovalo, bylo 10 metrů dlouhé, ale většinu jsem držel ve smyčkách v ruce, takže mezi námi byly pouze dva metry. Vstupovali jsme pomalu, rozvážně, a pak jsme tam byli. Hillary byl na vrcholu první. A já se tam dostal po něm.“

A jak to bylo dál? Přečtěte si, co nám sdělil Sir Hillary ve své předmluvě knize „ Everest“ – nejlepší články a fotografie ze 70 let lidského snažení (1991), a co beze zbytku platí i nadále:
„Když jsme v roce 1953 Everest vylezli, skutečně jsem věřil, že příběh skončil. Jak jsem se mýlil! Každá horolezecká země, každý horolezecký klub, každý nadšený horolezec chtěl také stát na vrcholu. Náš výstup se stal spíš začátkem než koncem. …. Jsem vděčný, že jsme vystoupil na Everest ve dnech nevinnosti, kdy bylo všechno nové a představovalo trvalé překážky, a alespoň pro mne byla všechna ta publicita trochu k smíchu. Lituji dnešní lezce, kteří se pokoušejí nalézt něco nového zajímavého, co by na hoře vykonali. Na vrchol hory a zpět za 24 hodin, závod k vrcholu – co vymyslí příště?…Techniky, vybavení a dovednosti se za desetiletí často měnily, nic ale nemůže nahradit odvahu, dobrou motivaci a trochu štěstí…. Nikdo neuspěje sám. Všichni v určitém smyslu stoupáme po hřbetech těch tvrdých mužů, kteří tam byli před námi.“

Alena Čepelková
Komise alpinismu ČHS

| Komentáře(0)