Před pár dny oslavil horolezecký svět jedno významné, ale smutné výročí – 100 let od okamžiku, kdy byli naposled spatřeni George Mallory a Andrew Irvine, britští horolezci snažící se o první výstup na Mount Everest. 

Píše se rok 1924, kdy Královská geografická společnost a britský Alpine Clubu vyráží na Expedici k nejvyšší hoře světa. K jejímu zdolání směřují několik posledních let, přesněji od roku 1921, kdy k Everestu vyslali vůbec první výpravu složenou především z kartografů a topografů. Jejím cílem bylo zmapovat okolí hory a najít možné přístupové cesty. Hned o rok později vyrazila zúročit zjištěné poznatky druhá výprava, již více horolezecká. Dosáhli tehdy úctyhodné výšky 8 326 m, ale při návratu je zasáhla lavina a tak expedice skončila s významnou ztrátou sedmi Šerpů.

Třetí expedice, té v roce 1924 se účastnili: brigádní generál, horolezec a expert na Himálaje Charles Bruce, podplukovník a horolezec Edward Norton, horolezci George Mallory, Andrew Irvine, Bentley Beetham, Geoffrey Bruce, John de Vars Hazard, Noel Ewart Odell, organizační důstojník E. O. Shebbeare, lékaři Richard William George Hingston a Theodore Howard Somervell a horolezec, kameraman a dokumentarista John Baptist Lucius Noel.

Výprava měla vysoké ambice – dosáhnout vrcholu a získat tak nejhodnotnější horolezecké prvenství pro britské království. Cílem bylo zaútočit na vrchol dne 17. května, ale plány komplikovalo velice nevlídné počasí, kdy během přetrvávající vichřice a mrazů přišli o život také dva nosiči. 

Na úspěch se začalo "blýskat" až 1. června, kdy se výpravě podařilo opět obsadit tábor č. 4 v Severním sedle. Směrem k vrcholu pak byli vysláni Mallory a Bruce, kteří dosáhli výšky 7 600 m, ale následně museli sestoupit. Další pokus podnikli Norton a Somervell. Těm se podařilo vybudovat tábor č. 6 ve výšce 8 170 m. Norton nakonec pokračoval až do 8 670 m, zatímco Somervell bojoval s příznaky výškové nemoci. Sám už ale dál nemohl, a tak nakonec společně sestoupili zpět do tábora č.4.

Na řadu pak přišli Mallory a Irvine, s denním rozestupem za nimi vyrazil také Odell.  Další den, 8. června pak Odell z výšky 7 800 m pozoroval vrcholový hřeben, zda dvojici zahlédne, a taky že ano. Chvíli po poledni skrze roztrhaná mračna uviděl dva pohybující se body ve výšce přibližně 8 600 m. Tento okamžik se ale stal tím. posledním, kdy je někdo spatřil. Co se dělo dál už nikdo neví, výhled opět zahalily mraky, mezi nimiž zůstala viset také řada otázek. 

Jednou z těchto otázek je skutečná výška, kde byli Mallory a Irvine spatřeni. Vzhledem ke špatné viditelnosti, a tedy i orientaci, je možné, že se Odellův odhad mohl seknout i několik set metrů. Otázka druhá, pro lezecký svět stěžejní, zda mohla dvojice dosáhnout vrcholu a stát se tak prvními horolezci, kterým se to podařilo. Objevují se důvody pro i proti – pro hrají ledovcové brýle nalezené v Malloryho kapse, který by mohli svědčit o tom, že k pádu došlo v noci nebo například fakt, že sebe neměl rodinnou fotografii, kterou plánoval nechat na vrcholu, proti jsou zjištění Odella, který v táborech č. 5 a 6 našel navigační potřeby a svítilny, ale také další výpravy z roku 1933 – ta našla Malloryho cepín na místě, které svědčí o tom, že nepřekonali ani první z překážek, které by je na cestě k vrcholu čekaly.

Na základě těchto i dalších nepřímých důkazů došli znalci k přesvědčení, že není reálné, aby Irvine a Mallory vrcholu dosáhli. Prvenství je tak připsáno jiné britské výpravě, a to až v roce 1953, kdy na vrchol vystoupal novozélandský horolezec Edmund Hillary s nepálským šerpou Tenzingem Norgayem. U příležitosti 70. výročí této události jsme v loňském roce vydali samostatný článek.

Ať už to bylo jak chce, George Mallory, Andrew Irvine i všichni ostatní horolezci tehdejší doby si zaslouží velké uznání za odvahu a odhodlání, To, co mnozí z nich s tehdejším, z dnešního pohledu primitivním vybavením a minimem informací dokázali, je pro mnohé z nás naprosto nepředstavitelné i dnes,

M. Košatková, ČHS