Facebook

Český horolezecký svaz

Problém s ochranou přírody

26. 07. 2005 | Rubrika: O ČHS | Komentáře (0)

Kontroverzním zveřejněním výzvy Marka Holečka na oficiálních svazových stránkách, jakkoli s komentářem vysvětlujícím důvody ke zveřejnění dokumentu daleko přesahujícího punc oficiality, jsem pochopitelně píchla do vosího hnízda. Doufala jsem, že by to mohlo nastartovat něco více, než jen neplodné nekonečné diskuse na lezeckých serverech, ve skalách a v hospodách. Dnes jsem obdržela ohlas, který si dle mého mínění opět zaslouží zveřejnění mimo obvyklé diskusní příspěvky. Jeho autorem je v tomto případě nikoli zástupce lezecké špičky u nás, ale předseda  horolezeckého oddílu z oblasti, kde to nyní - a zasvěcení jistě vědí, že už podstatně delší dobu - vře.

Alena Čepelková,
předsedkyně ČHS

 

Problém s ochranou přírody

(reakce nikoliv na článek, ale k věci, způsobená článkem Máry Holečka uveřejněném na www.lezec.cz dne 12. 07. 2005)

Mára má svým způsobem pravdu, a jistá zpruzenost ze systému je z jeho článku silně cítit. Nicméně myslím, že se mu podařilo splést do sebe více problémů, které mají sice společného původce, tj. ochranu přírody (zelené), ale jinak spolu v podstatě nesouvisí.

  1. Musíme si uvědomit, že chování nás, lezců (rozuměj člověka lezoucího) není ideální, ba naopak velmi často je za hranicí tolerovatelného (úmyslně jsem neuváděl „hranici zákona“, protože ta pro mnohé z nás jaksi neexistuje. Vezměme to pěkně popořadě:

-         dodržujeme podmínky různých úřednických pardónů, které nám jsou udělovány, abychom mohli provozovat lezení v Národních přírodních rezervacích nebo v Národních parcích? Z vlastní zkušenosti vím, že nikoliv. Byl jsem osobně přítomen několika projednání výjimek, kdy ochrana přírody vyhodnocovala uplynulé období za účasti vlastníků lesů, zástupců obcí, ornitologů, biologů, entomologů a lezců. Vím tedy moc dobře (a se mnou i několik dalších lezců tehdy na jednání přítomných), že nás (lezce) nikdo z přítomných nepranýřoval, neměl zájem na uzavírání dalších oblastí, nedával nám nálepku „obtěžovatelů“ přírody, ale zároveň NIKDO z přítomných nechápal, proč lezci tak často porušují podmínky výjimek! Údiv přítomných byl o to větší, když se k porušování pravidel výjimek přiznala i některá lezecká esa sedící přímo u jednacího stolu... nicméně ani toto „přiznání hříchů“ nemělo za následek zablokování jednání ze strany pracovníků ochrany přírody ne ze strany ostatních složek podílejících se na procesu udělování výjimek (mluvím zde o minulosti!!!).

-         rovněž nám nepřidává „válka o pravidla“ pískovcového lezení, která začíná u používání magnesia, je vedena přes prvovystupování „shora zdola“ a končí u tělocvičného lezení „na rybu“. Současně platná pravidla zcela jasně neodpovídají trendu, kterým by se ráda ubírala špička českého pískovcového lezení, a proto tu a tam dojde k „oprasení“ prvovýstupu nebo přelezu. Diskuse o pravidlech byla již vedena a skupina lezců kolem VK Ádr se snažila určitou změnu prosadit. Želbohu, někteří lezci se nemohli smířit s novou realitou, a tak vymysleli určitý „byrokratický“ postup svázaný s aplikací nových pravidel, čímž z nich opět učinili cár papíru, kterým se nebude žádný z lezců zabývat, neboť postrádá jakoukoliv logiku. Ostatně nemá moc význam se zde rozepisovat o našich problémech s dodržováním našich vlastních pravidel... každý asi víme, a každý máme názor; nosil bych jen další sovy do Atén. Avšak, tyto své problémy veřejně propíráme, a tudíž si sami způsobujeme jistou ztrátu důvěryhodnosti (jakpak asi Ti lezci dodrží pravidla povolenky pro lezení, když neumějí dodržet svá vlastní pravidla?? - aha?).

-         samostatnou kapitolou je komunikace mezi lezci, ve které převládají někdy až těžko pochopitelné negativní reakce, snaha o zesměšnění nebo ponížení účastníka diskuse, případně snaha o překřičení legitimních názorů hrubozrnným populismem. Sami sebe prezentujeme jako smečku nepřizpůsobivých neukojitelných idividuí zahleděných do zrcadel vlastní ješitnosti (Vy, kdož pročítáte webové diskuse, teď možná pokýváte hlavou). To, že velmi často diskuse nepropírají hlavu pudla, a jsou vedeny jakýmsi „pavlačovým duchem“, je zde bohužel zcela nasnadě.

-         samozřejmě, že musíme zmínit i svědomí, protože to je komoditou, která se u většiny lezců absolutně nevyskytuje. A nebo vyskytuje, ale oni BORCI, případně BORKYNĚ, ho v sobě natolik potlačovali, že současné přiznání si vlastního svědomí by způsobilo ztrátu tváře, což už ve svých (leckdy i zasloužilých) letech nemohou připustit. Možná není úplně tak jasné, o čem je tato část mé úvahy, ale vězte, že se opět týká naší věci. Nebo je skutečně možné, aby lidé se svědomím, chovali tak, že by vědomě ubližovali lidem okolo sebe? Patrně ne... proto nám nezbývá než přijmout tezi, že Ti, kdož porušují pravidla dohodnutých výjimek (a lhostejno který z bodů výjimek), jsou skutečně lidmi bez svědomí! Žijeme snad ještě v demokratickém státě (ještě tomu pořád věřím!), kde platí základní atributy demokracie... a tedy i to, že každý smí činit vše, pokud to vede ku prospěchu společnosti, a pokud u toho nebude ohrožovat někoho jiného. Zatvrzele tvrdit, že k prosazení naší věci lze užít jedině anarchii je holý nesmysl, což musí každý průměrně logicky uvažující člověk potvrdit.

-         v neposlední řadě je třeba zmínit se i o velice kvalitní prezentaci našich průserů na webu... někdo udělá pár (třeba i pěkných) cest v oblasti, kde není povoleno lezení, ale hned s tím spěchá do časáku nebo na „net“, aby se pochlubil.... a BUM... pravověrný ochránce přírody nebo i pracovník některé z institucí zabývajících se ochranou životního prostředí může jen zaplesat: „Mám je!“... a žádné naše „Hrrr na ně“ se konat nebude, protože to jsme opět a znovu zase jenom my, neukáznění lezci, co stojíme mimo domluvené (nikoliv povolené, neboť výjimka je aktem jisté dohody) hřiště. Tím však nemám ne mysli vesele lézt a tlouct v oblastech, kde není lezení povoleno, a šeptat si o nových cestách ve ztemnělých kabinách záchodů horolezeckých hospůdek! Tím mám na mysli lezení tam kde je to možné, podpořené maximální snahou nás všech, o dodržování uzavřených dohod s ochránci přírody, které budeme navíc umět kvalitně prezentovat v lezeckých periodicích, nebo na lezeckých webech. To, že lezci upozorní ochranu přírody na hnízdění ptáka jarabáka, případně, že pomohou vyčistit zákoutí hodně lezecky zatěžovaných míst ve skalách po sezóně, by mělo být samozřejmostí. Ad 1) bude ochrana přírody vnímat nás lezce daleko spíše jako kolegy, než agresory v území, a ad 2) budeme v očích veřejnosti vyvázání z klišé špinavých, potrhaných, smradlavých postaviček, pohybujících se s povýšeneckým pohledem uličkami skalních měst.

Možná je toho čistého vína nějak moc, ale raději vybírám spíše naše negativní argumenty, neboť k těm má zcela jistě druhá strana „sporu“ (tím mám na mysli ochranu přírody na všech stupních) mnohem blíže.

  1. Naštěstí ani chování pracovníků ochrany přírody a dobrovolných ochránců přírody (nechci zobecňovat, ale dále budou vhozeni do pytle „ochranáři“), ať již ve správních řízeních, nebo i v jednání z oka do oka není optimální.

-         až moc často je z jednání ochranářů je cítit jejich arogance a jakási „nadřazenost“, kterou my, plebejci, chápeme velmi často jako zosobnění Niestcheho teze „nadčlověka“, což zcela jistě není v pořádku. Ochranáři velmi často a zcela bez skrupulí překračují své pravomoci, neboť tím, že staví sami sebe do patra, které je výš než patro prosebníka (ČHS), zpochybňují zákonem daný princip rovnosti subjektů zúčastněných v řízení, a tím i výsledek správního rozhodnutí, potažmo jeho zákonnost (a tudíž vymahatelnost). I Ochranáři by měli cítit, že nejsme banda lotrů, kteří si přijeli rozřezat kusy skal pro své domácí bouldrování, ale že jsme partnery, kteří mají rádi přírodu, a jsou schopni něco pro její ochranu udělat, případně se pro její ochranu nechat drobně omezit (nikoliv vymezit!). Zkušenost ochranářů však dává spíše za pravdu jejich předsudkům (viz. bod 1). Samostatnou kapitolou je pak nabubřelost a arogance dobrovolných strážců, kteří neváhají kopat lidem do stanu na parkovišti a mávat u toho nad hlavou plackou ochranáře (ale asi je parkoviště chráněným přírodním úkazem)... ale ono na každého jednou dojde, že:-)

-         další problémem ochranářů je častá nepodloženost argumentace, která začíná u totální absence prováděcí vyhlášky k zákonu č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění, která by jasně specifikovala rozsah žádostí o výjimky, procesní postup projednávání výjimky, a další věci, ze kterých by bylo možné již předem odtušit, bude-li naše jednání úspěšné, či nikoliv. Žel bohu, vyhláška není, a tak může být rozsah žádosti o udělení výjimky v každé oblasti, a při každém dalším projednání, jiný. Což hraje v neprospěch ochranářů jako úřadu, neboť při sebelepší vůli nemohou dosáhnout principu „dobré správy“, který je již zakotven (naštěstí) v novém správním řádu (zákon č. 500/2004 Sb., o správním řízení), který budou muset používat pro svá řízení všechny orgány státní správy od 1. 1. 2006. Nicméně, princip „dobré správy“ by měl být státními úřady dodržován již nyní, neboť je to jeden ze základů evropského práva, které jsme vstupem do „Cirkusu Hunie“ de facto přijali za své.

-         velice často je ze strany ochranářů cítit hysterie a zveličování ohrožení životního prostředí lidskou činností (tedy konkrétně lezením), neboť jsou i jiné vlivy, které mají daleko větší a negativnější dopad na životní prostředí skalních měst, než jsou skupinky lezců, které se ke všemu nevyskytují ve skalách celoročně. OK - ochrana přírody tvrdí opak... kdo má tedy pravdu? Úřad? Proč? Kde má podklady, které mu to jasně a neoddiskutovatelně říkají? Ano, měl by je předložit! A to ve formě nezávislých posudků!!! A pakliže se nám ani tohle nebude zdát, můžeme zadat některému z odborníků náš vlastní posudek k dané věci... a pokud by se ještě neukázalo, kdo je ve sporu mimo mísu, pak zde máme soudy, které byť někdy rozhodují podivně, nicméně rozhodují. Ale i na tuto krajní alternativu je třeba se připravit.

-         nevím jestli se mám vůbec zmiňovat o „přehmatech“ ochranářů, kteří ve své zaslepenosti bojem proti všem již častokrát zlikvidovali velmi zajímavé botanické kousky země (zákaz chovu dobytka kvůli záchraně vzácných rostlin, které nakonec zabily trsy bodláčí, které dobytek nemohl spásat), nebo ohrozili přirozený vývoj území vysazením predátorů, kteří nemají v území dostatek „nepřátel“ (vysazení zmijí v CHKO, které se nakonec přemnožily, neb nemají dostatek přirozených nepřátel), o případných blokacích výstavby čehokoliv co jen trochu zavání silnicí ani nemluvě (byť svým chováním škodí životnímu prostředí té které lokality a ještě ždímají stát již z tak dost řídkých trenek).

Špínu za nehty mají tedy obě strany sporu. Nezbývá tedy než přestat po sobě házet baňky s inkoustem za zády učitele procházejícího třídou. Bude nutné zasednout k jednacím stolům.

  1. Hledání východiska určitě nebude jednoduché (viz. současná úroveň vztahů na obou stranách barikády), ale mělo by se již udát NĚCO zásadního! Defenestrace je zcela jistě zajímavou atrakcí, ale v současné politické kultuře nemyslitelná... kohokoliv vyhodíme oknem, tak se nám vrátí dveřmi - o patro výš ovšem... což pro nás patrně nebude dobrým řešením. Měli bychom zcela jasně naznačit ochraně přírody kým jsme, kým bychom chtěli být, a co pro danou věc míníme učinit. Neznám situaci zahraničních svazů ve vztahu k orgánům ochrany přírody, myslím si ale, svaz by měl ochraně přírody nabídnout pomoc např. při zjišťování zahnízdění ptáků, pomoc při ochraně hnízd, případně uzavřených sektorů, zavedení bezprecedentního trestání narušitelů ze strany lezců, včetně vyloučení ze svazu a včetně udělení pokuty (což by asi znamenalo vytvoření jakéhosi „kodexu lezce“, jehož podepsáním by se jednotliví členové zavázali k dodržování podmínek domluvených pro pohyb lezců ve zvláště chráněných územích). Na druhé straně by měla ochrana přírody zavést posílenou strážní službu v terénu (kdo jiný má hlídat dodržování zákona a povolených výjimek, než ochrana přírody - lezci přeci nebudou hlídat sami sebe!) jako je tomu například v sousedním Polsku, nebo případně za mořem v té velké a na přírodu bohaté Americe), přičemž tato služba by měla mít výrazné pravomoci pro zajištění kvalitní práce (tzn. právo legitimovat osoby bez asistence Policie ČR, právo udělit pokutu, právo např. dočasného zabavení materiálu, bude-li podezření, že by dotyčný mohl pokračovat v protizákonném jednání, atd.).

Jsou věci, které asi nikdy nepochopím. Nepochopím proč se za našimi hranicemi může lézt i v těch přírodně nejcennějších lokalitách? Jak je za našimi hranicemi možné stavět mosty přes celá chráněná území?  Proč za našimi hranici nikdo z lezců neleze v uzavřených (nebo neotevřených) lezeckých sektorech? Proč jsme i my - nadutci - přestali bivakovat na místech, kde si to naši sousedé nepřejí? Proč na silnicích za hranicemi většinou řidiči dodržují dopravní předpisy, apod.

Je to asi zase jenom o lidech, takže nám nic jiného než metoda cukru a biče nepomůže... Proto ty návrhy hraničící s represí... na druhou stranu ruku na srdce, když jsme vlastně všichni poctiví (vycházím z webových diskusí), tak se nás ani případné tvrdé postihy, které jsem navrhnul, nebudou nikdy týkat. A těch, kterých se týkat budou mi líto opravdu nebude, neboť mi možná konečně přestanou škodit... to bych si přál a myslím, že nejsem jediný!

Možná jsem jen trochu jinak vyjádřil, co z Máry vylítlo jedním dechem. Chtěl jsem jen ukázat, že problém není a nikdy nebyl černobílý, a že řešením není a nikdy nebude OBČANSKÁ NEPOSLUŠNOST nebo ANARCHIE, ty nám ostatním vždy jen uškodí.

Takže AHOJ v lepších zítřcích! Pojďme si ukázat, že si je umíme dopřát!!!!!

Jirka Heřman Škop,
předseda HK Ostaš Police nad Metují

| Komentáře(0)