Třetí a poslední pokračování série o lezení v Sasku, kterou připravil skvělý lezec a sběratel "meisterwegů" Petr Resch, nás tentokrát zavede do oblíbených a známých oblastí Rathen, Schmilka, Schrammsteine a Wildensteiner Gebiet.

Článek je pokračováním dvou předešlých dílů, které vyšli v průběhu března při příležitosti 160 let výročí saského lezení. V nich jsme se dozvěděli podrobnosti o oblastech Affenstein, Bielatal a Brand – celé znení si můžete přečíst zde a o oblastech Gebiet der Steine, Großer Zschand a Kleiner Zschand celé znení tohoto dílu si můžete přečíst zde.

 

 

RATHEN

Údolí Labe od věže Wartturm

 

Rathen je nejdále, po proudu řeky Labe ležící, oblastí Saského Švýcarska (dovoluji si spojit Rathen s malou, ještě o kousek západněji položenou částí „Wehlensteiner Gebiet“, neboť charakterem se oblasti zásadně neliší). Rathen, to jsou samá superlativa: obrovské zdi i roztomilé věžky s chyty, blivajzní krachláče a vysolené humusy, nádherné výhledy do údolí Labe, nekonečný proud turistů na slavném mostě Bastei... Než se tu zorientujete, možná se občas spálíte, ale to zkoušení za to rozhodně stojí. Je tu totiž všechno – charakterem i obtížností (krom absolutních pekel). Materiál je tu nejměkčí z celého Saska, striktně se proto držte pravidla lezení na suché skále.

 

Pouť začneme od západu, tedy roklemi Wehlenu a rathenským Hirschgrundem. Jedná se vesměs o klidnější oblasti s věžemi ve svazích. Rozhodně se vyplatí jít po hvězdičkách, ovšem pozor, na populárkách, jako je třeba exklusivní dvouhvězdičková pětka jižní stěnou na Hirschgrundkegel, můžete také potkat „pionýrský“ oddíl, který je schopen cestu/věž zabrat na celý den. Nevím, zda to bylo štěstí nebo běžný stav, ale my jsme si vždy užívali pohodu a klid na věži Wartturm, do které jsme se doslova zamilovali. Z jihu na ní vede pestrý výběr dvacetimetrových sedmiček nádhernou pevnou voštinatou kolmicí, a ta panoramata! Vysoko nad Labem pozorujete vzdálený mumraj, parníčky, vláčky... Velkým turistickým zážitkem (v dobrém slova smyslu) je cesta odtud k Mnichovi (Mönch, která vede po tenoučké exponované pěšiné uprostřed vysokánských zdí – a stále ty famózní výhledy.

Co se týče přístupu, nezbyde nám asi nic lepšího, než využít centrum komerce a japonského turismu a hrábnout pro 12 EUR, abychom mohli vyjít odsud: 50.9667603N, 14.0656019E. Vystačíte s běžnou platební kartou. Toto parkoviště je východištěm i pro věže v okolí zmíněné stavby Basteibrücke. Přijít se dá i zespodu od Labe (možnost s přívozem z druhého břehu) nebo ze vzdálenějších parkovišť, o nichž se zmíním v souvislosti s dalšími částmi. Protože úplně nemusím, aby mi spottera dělal náhodný turista, část kolem mostu vynechám a hurá na Mnicha (Mönch)! Tahle krásná věž s nabídkou velmi rozmanitého lezení téměř všech stupňů obtížnosti letos slaví 150 let od prvního výstupu horolezců, již dříve byla součástí hradu Neurathen. Když jsme u těch výročí a milníků, výstup Südostweg III, který rozhodně lze doporučit, je považován za vůbec první cestu ve volném stylu bez jakýchkoli pomůcek v saském Švýcarsku. Skála na Mnichovi je vesměs kvalitní, proto je tu o víkendech poměrně plno. Nádherné jsou kromě výše zmíněné komínové klasiky jižní stěny (V až VIIa) a pak smyčková etuda Nordverschneidung za VIIIa, kde cvaknutím kruhu v nějakých 25 metrech prakticky skončí obtíže. Zanoříme-li se hlouběji do Wehlergrundu, na jehož dně se nachází přírodní divadlo, můžeme si vychutnat velkolepé krásné cesty na věže, které daly rokli název (Wehlertürme), nebo se drát dále na konec údolí a doslova si sypat popel (vlastně písek) na hlavu, kam že jsme to vlezli.

 

Rychle pryč na „husy“. Oblast kolem „Hus“ (Gans-Felsen, -Kopf, -Riff, -Scheibe...) je oblastí velkých věží s velkorysými linkami i menších kousků s krásnými lehčími cestami. Cest je tu na mnoho a mnoho dní, a to jak vystrčených na slunci, tak ukrytých. Absolutní většina ale na větru. Je to také krásné exponované místo a už poněkud dále od davů, které můžete sledovat přes údolí. Z toho množství cest těžko vybrat, ale velmi právem oblíbená jsou normálka na Wehlnadel (V, nebo odspodu S-Wand za VIIa), exponované sedmáčko Arymundweg na Hinterer Gansfels, úplní pohodáři prostoupí jistě mohutný klasický komín Gühnekamin III na Vorderer Gansfels. Kratší věci vedou na volně stojící věž Gansscheibe (O-Kante za V nebo jasná linka v jižní stěně za IXa).

 

Teď už na nás z protějšího svahu kyne majestátní Höllenhundturm. Na pohled možná připomene skaláckého Kapelníka, ale charakter lezení v pevných dírách nelze připodobnit k ničemu. Kdo leze osmy, dá si Talweg VIIIa, Herrenpartie VIIIb nebo Violette Verschneidung VIIIa. Západní hrana je trochu lehčí a (nejlépe s údolní variantou, oboje VIIc) nechá vás také nahlédnout do neopakovatelné žluté zdi (samozřejmostí jsou dvě hvězdičky). Věže v okolí se sice vedle tohoto velikána jakoby skromně krčí, ale neprávem. Na výběr je zde řada linií s délkou i přes padesát metrů v obtížnostech převážně od VI do VIIc, na věži Eule se mlsně zastaví desítkaři (Fata morgana od silných Čechů: zeď, sedm kruhů, dvě hvězdičky). Okolí Höllenhunda je místo, kam je asi lepší nechodit shora, ale zaparkovat na druhém břehu Labe, pak přívozem a okolo přehrady dojít až sem. Toto je alternativa i pro spodní části „Hus“.

 

Rathen je obrovský (spoustu jsme toho vynechali), ale ještě chvíli tu zůstaneme, abychom se podívali také na druhou stranu údolí potoka Grünbach. V podstatě jsou tu tři seskupení skal seřazená od SZ k JV podle velikosti. První částí je Lokomotiva a její okolí. Cesty z jihu přímo na tuto romantickou věž vedou krásnou skálou v černých stěnách a určitě nejsou vhodné do horka. Sever je opak, ale lezeckých možností je tu méně. Nabízí se hezká trojka a můžete zkusit pětkový přepad z Lokomotive-Dom na Lokomotive-Esse. Píšou, že do výšky postavy 165 cm a méně skálu naproti minete a prosvištíte do komína pod vámi. Já jsem tu se svými 168 cm pověsil svůj vůbec historicky nejlehčí pytel. To snad raději vykřičníkovou osmu nebo nádhernou sportovně jištěnou desítku, což jsou parády severní stěny „Esse“.

V těsném sousedství se nachází Honigstein, rozložitá věž s více než stovkou cest. Nejvíce lákají pěkné stěnové sedmy až devítky v severních stěnách, ale vystoupíte sem i jedničkou. V těsné blízkosti je pár dalších věží. Přístup je od menšího bezplatného parkoviště 50.9742097N, 14.0934950E.

Druhým seskupením v řadě na východ od Grünbachu je okolí Feldkopfů. Na Türkenkopf si určitě vylezte parádní dvoudélkovou petičku z údolí (Südwand, pětka za vyhýbání se divokým včelám, jinak je to lehčí), na Westlischer Feldkopf vede vyzývavá osma tupou padesátimetrovou hranou Krümmelkante, ale asi nejvíce bych doporučil věž Talwächter s řadou krásných lehkých cest. Absolutní perla je Ostkante za VI. Přístup buď z Rathenu nebo od severu z neplaceného parkoviště 50.9605642N, 14.1054947E.

Posledním výraznějším uskupením jsou věže v okolí kopce Gamrig. Sem asi zajdete, až vám dojdou další vrcholy a budete chtít poznat něco nového.

 

Logistika: autem nebo busem a různě dlouhé přístupy

Lezení: od všeho něco, pro pískovcové začátečníky dvojka těsně za Bielatalem

Proč sem jet: pestrý výběr lezení 

Proč sem nejezdit: občas hnusná skála a více než čilý turistický ruch

 

 

 

SCHMILKA

Petr na vrcholu Teufelsturm

 

Je libo dvacetimetrovu trojku ve stěně? Je tady. Třicetimetrovou zeď po dírkách a lištách s pevností žuly? Jo, je tady. Šedesátimetrovou hranu starou osmdesát let se dvěma kruhy? Jo, je tady. Nebo dvoukrokovou dvanáctku? I ta je tady. A co takhle širočinu, oblou hranu, plotnu na tření, technickou prstovačku... nebo lámavý solivý hnus? Jo, proč ne.

 

Schmilka je pokračováním tuzemského pravého labského břehu, a i přesto je tu charakter lezení a vlastně i přírody velmi odlišný. Jedná se o otevřené údolí zaříznuté hluboko do stráně, kolmo na řeku s řadou bočních větví. Díky tomu zde najdete věže jak vyhřáté sluncem, tak ve stínu, na větru i více zastrčené. Přijít se dá pěšky i z Čech, ale spíše budete volit možnost parkování přímo poblíž bývalé budovy strážců státní hranice (v poslední době hodně omezené kvůli kontrolám uprchlíků) nebo placená parkoviště v centru obce Schmilka. Světe div se, ke skalám je to do kopce, poměrně slušného. Každopádně zapomeňte na kolo, cesty by příjezd k řadě věží sice umožňovaly, ale je to zakázané.

 

Obrovský kotel stěn a věží vezmeme zhruba zleva doprava a zastavíme se na těch významnějších místech. A tím prvním – nej, nej, nej je bezesporu Teufelsturm. Tenhle padesátimetrový skalní špalek si asi bude chtít vylézt každý, kdo na to má. Nejjednodušší výstup je však za VIIb. Nejlákavější věci vedou bezesporu v údolní stěně, sama údolka je poměrně sjízdné VIIIb, doporučit lze určitě i O-Wand VIIIc, přestože má vykřičník. Pokud jste si jistí v zakládání smyček, dokážete děsivě vypadající úsek k prvnímu kruhu poměrně solidně zajistit. Skála je absolutně betonová!

Druhé naše zastavení je v okolí rozsáhlé věže Rauschenstein a po cestě je ještě například obrovská Breite-Kluft-Turm, která mě až tak nenadchla, nicméně nabízí velká klasická dobrodružství spíše vyšších stupňů obtížnosti. Hřeben u Rauschensteinu je klasický příklad skupin věží, kde si zaleze každý. Když to vezmeme zleva, lákají nás menší věže s lehčími cestami. Tak třeba krásná údolka S-Wand na věž Schützenkopf, klasická trojka na Nachbar, pro milovníky klasik včetně kousku širší spáry stará cesta Alter Weg VIIa na Rauschentorwächter. Eldorádem pro nevýkonnostní plotnaře je jižní stěna věže Klimmerstein (od čtyřek po VIIc). Stěna je na větru a slunci, takže brzy vysychá. Samotný Rauschenstein je poněkud vážnější záležitost, cesty mají kolem šedesáti metrů. Skvostem je Gondakante za VIIIa nebo její soused Stirnkante IXb. Kdo na to má, zajde ze severu na legendární desítky v čele s nádhernou Hexentanz Xa, Xb RP, a kdo rád výpravné nekonečné žlaby a komínky, dá si Alter Südweg, jednu z nejdelších dvojek oblasti.

V těsném sousedství stojí pěkná vystrčená věž Winklerturm s pěknými klasickými cestami kolem třiceti metrů od čtyřek do osmiček (ve srovnání s Klimmersteinem poněkud vážnější). Zase popojdeme a do očí nás praští Falkentürme. Není zase tak jednoduché se na ně dostat, jak by si asi každý přál. Vesměs se připravte na široké komíny, plotny, přepady, spáry nebo desítkové stěnovky. Kdo na to má, užije si tu nejlepší skálu a krásnou expozici.

O další kousek dál oblast kolem rozsáhlé a obrovské věže Nebelturm. Docela se mi líbila šestka z jihu na věž Stiegenwächter, samotný Nebelturm má sice dole na místní poměry nevídaný strop (s famózním Xc), ale horní část věže je lámavý a solivý humus. Takže rychle na další nádheru, která má pro tuzemce trochu krkolomným název Turm am Verborgenen Horn. Pokud nechcete lézt klasický komín, nabízí tato věž spíše výstupy vážnějšího charakteru, ale rozhodně stojí za to. Nejlehčí parádní klasikou v masivní jižní stěně je dobře jištěná a jistitelná cesta Lorenztürmerweg VIIb. Silnější borci nemohou vynechat Heile Welt IXb, ze kterého najdete na sítích prastaré video a konečně bych rád zmínil Westwand  VIIIc, která má sice vykřičník a vyžadujete tedy kontrolované zvládání osmého stupně, ale spodní část je po klasických pevných škrabkách – mňam, mňam.

Pomalu se zanoříme do hlavního ramene oblasti Schmilky, Heringsgrundu. Klasickou sedmu na Heringsgrundnadel MUSÍ každý, alternativně VIIc z jihu. Ideální je sem zajít mimo víkend, věž je oblíbená a obsypaná. Velké stěnové lezení nabízí sousední Muschelkopf (osmy a devítky), místní často končí pod výlezovými spárami. Za mě ještě mnohem hezčí je stěna Bussardwand s padesátimetrovými rozumně zajištěnými kolmicemi od VIIc (Direkte Südwand) do VIIIc (Directe Sockelwand). Za lehčími, kratšími věžemi je zapotřebí vystoupat o patro výše (Busard a Bussardtürme), ale není to to nejlepší, co oblast nabízí.

Abychom se tu moc nezasekli, proletíme rychle velikány Fluchtwand, Püschnerturm, Schwarzes Horn, Märschenturm a jejich okolí, kde se nachází obrovské zdi a občas i nějaký spárový klenot (širočina Schiefer Tod za VIIIb na Schwarzes Horn), a které jsou hřištěm pro vyspělejší hráče, a pomyslně přeběhneme přes údolí k věžím v okolí Lolaturm.

Zcela otevřeně, dojdeme k části, kde je největší lezecký ruch z celé Schmilky. A oprávněně. Na menší věže tu vedou převážně stěnové výstupy od trojek do desítky ve famózním matroši. Ten se poněkud zhoršuje směrem doprava (Lehnwand). Na „Lolku“ je první jasná volba klasický SW-Wand od Arnolda, sjízdné VIIIb, krásná je narovnávací desítka Allerletzte Chanze a hodně zajímavá trhlinečka za rohem – Herbstvariante klasického Aehliweg. Z lehčích věcí vybírám Alter Weg III na Böser Turm, pěkných kratších cest do VIIb je tu poměrně dost.

Asi to zkrátíme, směrem dál doprava nás čeká výběžek s nižší věžkou Lehnkupel s pěknými stěnovkami kolem stupně VIII, vysoký, ale poněkud rozchrastaný Lehnriff, famózní Großer Grattturm s velkolepou Finneweg VIIa a pěknými těžšími převislými věcmi v pravé části. O patro výše pak vystoupáme k Fünf Gipfel s velkými klasikami a přes rokli se dostaneme do klidnějších zapadlých koutů s občasnou kráskou jako třeba Sonne und Regen VIIIc na Wurzelturm nebo Wurzelwand VIIa na

 

Logistika: autem a spíše delší přístupy do kopce (30-60 min)

Lezení: velmi pestrý výběr všech charakterů, obtíží i výšek

Proč sem jet: fakt velké stěny po dírkách a lištách

Proč sem nejezdit: známé lehčí věže bývají poměrně obsypané lezci

 

 

SCHRAMMSTEINE

Panorama Schrammsteine

 

První, co vás po průjezdu hraničním přechodem Schmilka praští do očí, bude určitě vyzývavý hřeben tvořený mohutnými věžemi vysoko nad pravým břehem řeky Labe. Ano, vpravo necháte výše popsanou oblast Schmilka, abyste se dostali do hodně jiného světa, světa Schrammsteinů.

 

Tuto oblast lze rozdělit na dvě části, již zmíněný hřeben a jeho okolí a pak na skalní obry v čele s veleznámým Falkensteinem a nemenšími Vysokým (Hoher) a Středním (Mittlerer) Torsteinem. Východištěm jsou buď malá parkoviště u řeky, od nichž je to pořádným krpálem ke skalám minimálně půlhodinka nebo parkoviště v Zahnsgrundu zde: 50.9188542N, 14.1902914E. Je to zadarmo, ale nevýhodou je (ne)velikost, ale jinde tu moc nezaparkujete (podél silnice si můžete být téměř jisti pokutou).

 

Falkenstein, otec skal. Kdo na něm nebyl, jako by nebyl. Na tenhle bezmála stometrový skalní špalek s obvodem téměř půl kilometru vede nespočet stěn, spár, komínů, hran. Logicky se zde začala psát historie lezení v Saském Švýcarsku, ačkoli k prvnímu výstupu z roku 1864 použili gymnasté z Schandau kmeny a žebříčky. Nejlehčí opravdu lezecká cesta z konce devatenáctého století, Schusterweg, je trojka, kde kousíček šprajcovacího komínku vyžaduje zvládání tohoto lezeckého stylu a řada lidí by v ní raději viděla čtyřku. Ach ty dnešní "žebříčkáři"! Obecně je to výpravná záležitost a bezesporu zážitek. Nalezete dobrých 120 metrů. Na vrcholu je dobré mít z průvodce načteno, kudy vede slanění, jinak tu snadno zabloudíte. Když poskočíme výkonnostně o kousek výš, nemůžeme vynechat klasické nepřehlédnutelné VIIa vedoucí spárou od jihu – Südriss nebo Direkt za VIIb. Padesát metrů vytrvalého spárování a nějaká ta omáčka k tomu. O stupínek těžší je oblíbená Reginawand VIIc, RP VIIIa. A zase o kousek poskočíme a náš výběr hvězdičkových výstupů se opět zvýší. Tak třeba legendární Westgrat s narovnáním odspodu VIIIc, Westkante v základní variantě za VIIc, ale raději direktem za VIIIb nebo nejpřímější na tomto kusu skály Über den Drachenrücken za IXa. Ještě kousek více vpravo pak Jižní stěna Süwand VIIIb, která mi ze zmiňovaných legend přišla vlastně nejvážnější. Pro top lezce je asi nejlákavější desítka Bundschillernde Seifenblase, parádní převislá tupá hrana s poměrně dobrým jištěním.

 

Sousední Hoher a Mittlerer Torstein rozhodně na první pohled nevypadají tak lákavě jako Falkenstein. Jsou to vlastně dvě stolové hory, takoví sražení Ostašové. I tady najdete velké výpravné cesty, ale ta expozice zkrátka chybí. Mezi jednotlivými patry se projdete na některých místech i lesem, tím spíše je nutné mít načteno, kudy dolů. Konkrétně se zastavím pouze u dvou velkých klasik, na Mittlerer Torstein famózní tupý kout Hohe Rippe VIIc a na Hoher Torstein Südwand VIIb. Popojděme blíže k (právem) oblíbenému turistickému cíli Schrammtor. Je to průchod mezi skalními velikány, tak trochu připomínající náš Adršpach. I lezení je tu vlastně Adršpachu tak trochu podobné. Jen spáry jsou často nahrazeny proslulýma saskýma „účkama“. Ty vznikaly vymíláním vodou tekoucí podél malých trhlinek a mají tedy omezenou hloubku. Klasickým zástupcem tohoto stylu lezení je Nordwand VIIIb na nádhernou věž Schrammtorwächter. Krom spár je tu kopa lezení na tření, bohužel často v drolivém pískovci (žlutá barva). Spíše výjimečné jsou pevné voštiny. Zeď jak (promiňte) „hovado“ ze západní strany věže Meurerturm je právem vyhlášená. Cokoli tu vylezete (na výběr osmy a devítky) je fakt výkon. V okolí Schrammtoru si ale zalezou i pohodáři. Je tu řada menších věží s krásnými čtyřkami, pětkami atd. a rozhodně se u nich nemusíte drát spárami nebo komíny (Löschnerwand IV na Spitzerturm nebo Talkante VI na Fotografenspitze). Celý hřeben věží v okolí uzavírá na jihu mohutný Vorderer Torstein. Letem světem, nejlepší pětka Nordweg (tesané stupy), nejlepší sedma Bruchholzkante VIIc nebo Eckerweg VIIa a největší osma Nordpfeiler  VIIIc (ach ten materiál).

 

Zpátky přes bránu, v rychlosti ještě zalomíme hlavu při pohledu na Ostrisse VIIIc na Dreifingerturm, což je linka všech nej, a pomalu opustíme Schrammtor.

Naše kroky vedou o patro výše po turistické cestě na vyhlídku na Schrammsteiny (Schrammsteinaussicht). Po cestě je ještě pár věží, ale já odbočím z cesty doleva dolů až kousek před vyhlídkou, abych se dostal k exponované věži Onkel, ale zejména k výjimečné jehle Tante. Na ní vedou od jihu tři lehčí cesty, zajímavé je, že lákají ty s kruhy, ale přitom ta nejstarší cesta (AW) za pět vede výjimečným materiálem a vykřičník rozhodně nemá oprávněně. Věž je samozřejmě magnetem a málokdy tu budete sami, spíše postojíte ve frontě. Ty výhledy však stojí za to.

 

Když se vrátíte zpět na turistickou cestu vedoucí k vyhlídce, doporučuji sestoupit i na druhou stranu k věži Müllerstein, kde si užijete více klidu a neméně úchvatné výhledy. Vede tu hodně věcí nižších a středních stupňů obtížnosti, z údolí o patro níže pak velké a hóóódně těžké věci. Zajít můžete i k věži Hinterer Torsteinkegel, opět s lehčími cestami s překrásnými výhledy směrem k Affensteinům (Bloszstock).

 

Logistika: přístup z parkovišť přímo od Labe prudkou strání, nebo roklí Schießgrund k Falkensteinu a k dalším částem, 30-60 minut

Lezení: pestrý výběr všech charakterů, velikáni i oblé věžky, dost spár a lezení na tření v ne vždy zcela pevném pískovci

Proč sem jet: Falkenstein a další legendy

Proč sem nejezdit: relativně velký turistický ruch, některé hrany a plotny jsou drolivé

 

 

WILDENSTEINER GEBIET

Pohled směr Affensteine a Schrammsteine

 

Naše pouť Saským Švýcarskem se pomalu chýlí ke konci. A přestože je oblast obrovská, my jí ukončíme jen kousek od místa, kde jsme začali. Na dohled od velikánů části Affenstein vyrůstají v horní části údolí Kirnitzchtal menší stolové hory i několik izolovaných věží. Příjezd je jednoduchý, zkrátka zamáváme naší staré známé tramvaji na konečné stanici a pokračujeme údolím. Dá se autem, ale poměrně dobré je i kolo, které lze případně uzamknout v lese nedaleko věží či přímo u nich. Věnovat se podrobněji budu jen jedné části, té, kde je toho nejvíc na jednom místě. Je to místo zároveň nejrušnější, neboť je tu hospůdka a největší skalní brána na německé straně pískovcového blázince v okolí řeky Labe, kopci Neuer Wildenstein.

 

Jako obvykle je to z údolí řádně do kopce, ale pokud se toho nebojíte, kolo je tu fakt skvělá alternativa. Nejmajestátnější věží je Zyklopenmauer, který nabízí v údolní stěně skvělé cesty po železitých deskách v délkách 20–40 metrů. Vlastně se dá lézt všechno a všechno za to stojí. Nejlépe si zalezou lezci, zvládající stupeň VIIa a výš. Lehčí lezení nabízí v blízkém sousedství stojící věže Wilderer a Wildspitze. Krásné místo pro rodinku, a přitom poněkud dále od turistického frmolu. Blíže turistům jsou cíle těch nejambicióznějších: Wildensteinwand a zejména Blasketturm. Zatímco na prvně jmenovanou věž si ze štěrbiny od sousedního Blasketturmu zalezou parádně devítkaři v převislých solidně jištěných stěnách po chytech, na Blasketturm musíte mít natrénováno ještě o kus více. Je tu namačkaná jedna linka vedle druhé, po dírkách a lištách v absolutně nejlepším pískovci převážně od desítek až po saské maximum XIIc (9a/a+ francouzských). Ostatní zde nejmenované věže jsou spíše méně atraktivní, ale celkově je tento kopec hezké místo s  přírodními prolézačkami pro turisty a děti a lze tu strávit nejeden krásný den. Ostatní lezecké cíle Wildensteiner Gebiet se soustředí kolem menšího kopce Alter Wildenstein (jen půlkilometr vzdušnou čarou od Bloszstocku) nebo jsou rozesety dál podél údolí. Jsou to místa klidu a romantiky.

 

Logistika: přístup z parkovišť v horní části údolí Kirnitzschtal nebo na kole

Lezení: převážně nižší věže stěnového charakteru po chytech

Proč sem jet: hezká romantická místa, stěnové lezení včetně lehčích cest

Proč sem nejezdit: chybí výpravné zážitky vysokých klasik

 

Co říci na závěr naší poutI největší a zároveň nejstarší klasickou oblastí světa? Leze se tu třetí století, zrodila se tu pravidla volného lezení a zároveň se tu psala historie nejtěžších výstupů v tomto stylu. První VIIIb (7UIAA) má více než sto let! Mám radost, že se Němcům daří uchovat tu tradici a ačkoli si mnozí myslí, že je škoda, že je „hřiště“ omezené jen na věže, lezení je tady na mnoho a mnoho životů. Úplný závěr lezeckého dne si mnozí z nás představí nad chladivým zrzavým mokem. Tak samozřejmě, že české pivo je české pivo, ale obsluha tu obvykle česky hovoří. Přímo ve skalách si zlatavý mok můžete užít (nejen na konci dne) uprostřed Bielatalu na Ottomühle, na Papststeinu, Pfaffensteinu, Liliensteinu, v Grosser Tschandu dole na rozcestí stojícím Zeughausu nebo na posledně jmenovaném vrcholku Neuer Wildenstein.

 

 

Ať vám Sasko chutná! Hore zdar!

Petr Resch

 

 

 

 

---

text: Petr Resch

foto: archiv Petra Resche