Křížem krážem Saským Švýcarskem s Petrem Reschem 2/3

15. 03. 2024 | Rubrika: Skály a bouldering

Máme pro vás druhé pokračování třídílné série o lezení v Sasku, kterou připravil skvělý lezec a sběratel "meisterwegů" Petr Resch. Tentokrát spolu s Petrem zavítáme do oblastí Gebiet der Steine, Grosser Tschand a Kleiner Tschand.

Článek je pokračováním prvního dílu, který vyšel 6. března při příležitosti 160 let výročí saského lezení. V něm jsme se dozvěděli podrobnosti o oblastech Affenstein, Bielatal a Brand. Celé znení si můžete přečíst zde.

GEBIET DER STEINE

Panorama z Papststeinu

Jedná se o stolové hory ležící až na jednu výjimku na levém břehu řeky Labe. A právě ten jediný vrch na pravém říčním břehu, Lilienstein, je z těchto věžemi obklopených geomorfologických špalků jednoznačně nejmajestátnější. Převážně na jih otočená černá skála je ideálním terénem i do zimy, jen pozor, nesmí moc foukat. Vedou tu asi nejvyšší sedmy stěnového charakteru v Sasku. Také řada dalších „štajnů“ je na slunci a větru, tedy ideální do zimních podmínek či první lezení po dešti. Materiál je vesměs ten nejlepší možný. Poměr lezení na třetí a po chytech je zhruba jedna ku jedné, stěnové lezení určitě převládá nad spárami a komíny. Najdou se jak vícedélkové prásky, tak nižší solidně zajištěné věžky pro začátečníky. A přetěžkých bomb je tu také dost. Logisticky jsou oblasti snadno dostupné, drtivá většina parkovišť je za poplatek.

Určitě je na místě se u některých částí zastavit konkrétně. Asi nejznámější „horou“ je Pfaffenstein. Jednak je bezesporu nejrozsáhlejší, ale proslavily ho také výrazné linky, jako je v tuzemsku velmi známý Feuerball (XIa) od Jindry Hudečka (na internetu najdete video s přelezem Adama Ondry), Arnoldova „Tausend Mark Wand“ (Xa) nebo často fotografovaná klasická hrana „Schwarze Kante“ za VIIIa. Lezci vyhledávající cesty nižší obtížnosti se parádně vyřádí na věžích stojících na náhorní plošině s řadou krásných pětek a šestek. Ze sedmiček není možné opomenou údolku na Förstera, pro silnější s odbočkou na pravou hranu za VIIIa (Neue Möglichkeit). V těsném sousedství stojí jeden ze symbolů Saského Švýcarska, bohužel pro lezce od sedmdesátých let zapovězená věž Barberine s betonovou čepičkou (odstín mohli místní vizážisti vychytat trochu více). Naprosto výjimečná je na druhé straně kopce se nacházející spára Schiefer Tod na věž Einsiedler, relativně dobře zajištěná širočina v hodně převislé stěně za VIIIc. Tuhle jsem to někomu ukazoval a reakce byla: „proboha proč?“. Oblá mělká převislá zadnice asi vyžaduje notnou dávku úchylky. Kousek od ní jsou pak jedny z nejvyšších stěn na kopci: Bundesfels s famozními linkami za VIII a více nebo Nordturm s výpravnou údolkou za VIIb.

Východně od Pfaffensteinu leží Gorischstein, Eldorádo lehčích a středně těžkých cest na menší věže. Díky tomu tu hned po novém roce potkáte zástupy lovců prvních přelezů daného roku (Berg Heil!). Sedlo s parkovištěm odděluje dále na východ položený Papststein s obrovským hřištěm pro lezce do stupně V na rozložitou věž Papst, ale také mohutnou nádheru Grosse Hunskirche. Zde si nemůžete nechat ujít dvoudélkovou pětku Südkante nebo sedmy až devítky v severní a východní stěně s možná vůbec nejkrásnějším materiálem v celém Saském Švýcarsku (převážně díry v kolmé nebo mírně převislé stěně).

Vedle stolových hor vystrčených a poměrně hojně lezci a turisty oblíbených existují i klidnější části „Gebiet der Steine“, jako Bärensteiny nebo romantický až zastrčený Grosser Zschirnstein s padesátimetrovou charakterem až horskou nádhernou čtyřkou v jižní stěně (masiv).

Západně navazuje na „Gebiet der Steine“ několik věží v Krušných horách (Erzgebirgsgrenzgebiet). Najdete tu vesměs nižší věže a občas romantické místo s ohništěm pod věží. Lezecké objekty jsou částečně pokračováním českého Rájce, částečně jsou rozesety poblíž boulderistům známého Bahratalu. Zajimavostí jsou cvičné terény „Rauenstein“, kde jsou terény přizpůsobeny úplným začátečníkům v oboru lezení na písku. Obecně mají oblasti Krušných hor víceméně pouze lokální význam.

Logistika: dostatek placených parkovišť

Lezení: velmi pestré jak na charakter, tak na obtížnosti, super v zimě

Proč sem jet: rozmanitost, výhledy

Proč sem nejezdit: turistický ruch

GROSSER TSCHAND

SO-Wand na Goldstein VIIa

Oblast velkého „Čandu“ by se na první pohled dala hodit do jednoho pytle s Affensteiny, ale už na druhý pohled zjistíte velké rozdíly. Tak zaprvé se dostanete do míst, kde opravdu za celý den nepotkáte živou duši. Za druhé v těchto místech najdete občas nižší věže s lehčími cestami stěnového charakteru, a nakonec za třetí jsou tu nádherné stěny s chyty. Takže vlastně zjistíte, že společné pro obě části je pouze východiště, tedy údolí Kirnitzchtal. Parkoviště opět placená, v sezónně plná, tramvaj za zatáčkou stejně záludná. Přístupy k věžím jsou jen málokdy kratší než hodina, ale ta divočina za to rozhodně stojí.

Jednou z nejbližších, nejznámějších, největších, nejkrásnějších... věží je bezesporu Goldstein. Jižní stěna ve vyšším sedmém stupni je pro lezce zvládající tuto obtížnost naprostou extází. Šedesát metrů kolmé zdi po chytech s dobrým jištěním kruhy a smyčkami. A tím nabídka Goldsteinu rozhodně nekončí. Občas sice v jižních a východních stěnách potkáte výrazně horší skálu a musíte se smířit s častými dolezy komíny a nahoře s (brrrr) přeskokem na hlavní vrchol od východu, ale takové pecky, jako Goldsteinkante (VIIc), výše zmíněná S-Wand VIIc (a direkt), Wahnsinnsverschneidung (VIIIa) nebo Ostweg (VI) nelze vynechat. Varovat bych chtěl před doslova zoufalostí jménem Eckweg (VIIIb), která krom nelákavého směru vede solivou a lámavou převislou skálou navíc s mizerným jištěním v dolním traverzu.

Dál za Goldsteinem jsou doslova místa „kde jsou lvi“. Určitě dojděte na věž „Kaaba“ s krásnými (nižšími) stěnovými osmami a devítkami, krásný a divoký je výběžek v okolí Jortanshornu (spíše vážnější lezení), pro pohodáře nižší věže v okolí dvou „Seehornů“ (občas horší skála, ale krásné hřiště s lehčími, kratšími cestami od jedniček do VIIa) a zapomenout nemůžeme na Sommerwand. Když jsem poprvé viděl tenhle rozříznutý bochník chleba ze severu, rozklepala se mi kolena. Zeď bez výrazného přerušení, náznaku slabého místa. A kruhy proklatě daleko. Jakmile však do toho nalezete, zjistíte, že to jde. V dírách je často jištění a lezení odpovídá danému stupni: tedy osmy, devítky, občas ještě těžší peklo.

Logistika: placená parkoviště, delší přístupy

Lezení: velmi rozmanité lezení všech charakterů, spíše vážnější, občas horší skála

Proč sem jet: klid, divočina

Proč sem nejezdit: menší výběr lehčího lezení

KLEINER TSCHAND

vzýhled z Heringsteinu

Malý „Čand“ je bezesporu vůbec nejklidnější a nejzapadlejší kout Saského Švýcarska. Přístup buď přes kopec ze Schmilky nebo opět (poněkud kratší) z údolí Kirnitzschtal (od Děčína co ušetříte v nohách, to dvojnásob strávíte v autě). V oblasti se rozhodně vyplatí strávit celý den na jednom místě. Věže (nebo shluky věží) jsou však často tak rozsáhlé, že zabavit se bez přecházení lze více než dostatečně. Některé věže jsou velmi špatně přístupné a je dobré si rozmyslet, zda k nim svahy šplhat zespodu nebo sestupovat shora. Rozhodně nehledejte z map se logicky tvářící zkratky (Indiana Jones hadr). Osobně si myslím, že, i vzhledem k výše psanému i převážně vážnějšímu charakteru lezení, to bude jedna z posledních částí Saska, kam našinec zavítá. A pokud přece, pak nejlépe s někým, kdo vás oblastí provede.

Pro neznalce „Kleiner Tschand“, za něhož se hrdě považuji, je bezesporu prvním logickým cílem rozsáhlá věž/hora Heringstein. Tato „věž“ by vzhledem k rozsahu (100 cest?) u nás byla samostatnou významnou skalní oblastí. Leze se převážně v náhorní (J) a údolní (S a Z) stěně, přičemž charaktery obou stěn se od sebe výrazně liší. V údolní stěně (krom pár poměrně známých sportovnějších cest v pravé části Z stěny, které mě osobně poněkud zklamaly) najdete převážně výpravná dobrodružství s délkou až sto metrů. Za všechny bych jmenoval například „NO-Wand“ za VIIIc. Mnohem více se však leze v poněkud přístupnější náhorní stěně. Ta má na výšku kolem třiceti metrů a vylezete si tu jak hezkou dvojku, tak desítku. Jedna za všechny: skvěle jištěný a jistitelný sokolíkový tupý koutek „Augustinhangel“ za VIIa. Díky krásné skále a elegantní lince je to možná vůbec nejhezčí cesta v tomto stupni, kterou jsem v Sasku lezl. Vpravo od ní lákají parádní stěnovky od šestky po devítky, nalevo je skála výrazně méně kvalitní, ale i tady stojí řada cest za přelezení.

Přes malé údolí od Heringstenu se nachází dvojvěží Bärenhornů (Großes a Kleines). Kromě výpravných dobrodružství, z nichž by za mě na prvním místě byl kout „Südwestverschneidung“ za VIIIa na Kleines Bärenhorn, najdete na tuto věž až sportovně laděné převislé nádhery stylu našeho Pantheonu převážně v devátém a desátém stupni. Vybírám „Bärenfalle“ za IXb (9c RP), klasický případ této stěny, díry, dynamické delší kroky a v tomto případě vychutnávková (cca. VIIc) kolmice na závěr. Na polici společné pro oba vrcholy asi většina sporťáků skončí. Horní stěnky umí být protivně technické a skála už není tak hezká.

Kousek dál se nachází ráj osmiček, devítek a desítek ve stěnách nejlepší kvality na Elfiturm. Tohle prostě musíte! Dále dojdete ke ztraceným „Pechoffenům“ s výpravnou pětkou „Güpfelstürmerweg“ na Hinteres Pechofenhorn. Zcela na druhém okraji oblasti se nachází poněkud lépe přístupné (vzdáleností a obtížnostmi) věže Winterbergspitzen.

Logistika: delší přístupy od parkovišť

Lezení: spíše vážnější, obrovské zdi i těžší „sportovky“

Proč sem jet: klid, divočina

Proč sem nejezdit: menší výběr lehčího lezení