Malá, silná, kudrnatá blondýnka a tak trochu kalamita. To je Aneta Loužecká, česká reprezentantka v ledolezení, která to při práci na plný úvazek, se smůlou věčně nalepenou na patách a s minimálními tréninkovými podmínkami zvládla dotáhnout až na zlatou příčku ve Světovém poháru. 

Ledolezení není sport, kterému by v Česku bylo zrovna dvakrát přáno. Klimatické podmínky nevhodné, treninkových prostorů po málu a zájem veřejnosti prozatím také minimální. To ale není nic, co by odradilo někoho tak zapáleného jako je Aneta Loužecká. Když se Anet rozhodla, že ze sportovního lezení “přesedlá na cepíny”, drtila stále dokola pár kamenných a dřevěných chytů na holešovické stěně Mamut. Když už jí to přestalo stačit, dala se do budování vlastního “tréninkového centra” u rodičů na půdě. Začalo to dvěma zavěšenými špalky a dospělo to k několika lezeckým profilům včetně kopie houpající se krychle, jakou mají na drytoolové stěně v ruském Kirově. Nyní už je z Anetčiny půdy, na které trénovaly celé týmy z USA, Francie, Finska, Kanady a dalších zemí, mezi ledolezci opravdový pojem. 

 

Anet sice pracuje na plný úvazek a trénuje do padnutí, ale přesto jí jen málokdy uvidíte bez širokého úsměvu. Tahle veselá nátura jí pomáhá překonat stres, vyčerpání i nekonečné množství absurdních událostí, které jí v životě provázejí. Právě o nich, o ledolezení obecně i letošním zlatém úspěchu na SP v korejském Cheongsongu se dočtete v našem rozhovoru.

 

V Koreji jsi startovala v obou disciplínách, které byly na programu hned po sobě. To muselo být docela náročné. Má to takhle hodně závodnic, že startují v obou disciplínách? 

V obou disciplínách startuje spousta závodnic, protože, podobně jako ve sportovním lezení, i u nás vše směřuje k tomu, že nakonec polezeme kombinaci obou disciplín. Co bylo ale tentokrát opravdu náročné a jiné než obvykle, je právě to, že se rychlost včetně vyřazovacích finálových kol konala jen pár hodin po kvalifikaci v obtížnosti. Přepnout v rozmezí pouhých dvou hodin mezi jednotlivými disciplínami nám dalo zabrat fyzicky i psychicky.

Jaká z těch disciplín je ti bližší?

Na to je pro mě těžké odpovědět. Mnohem více trénuji obtížnost. Bohužel, v té mě vždy bude částečně limitovat moje výška a krátké rozpětí. Vždy samozřejmě záleží na konkrétní cestě, ale jsou kroky, které jsou pro mne zkrátka mnohem náročnější než pro vyšší závodnice a strávím v nich daleko víc času. Letošní sezónu se na tom mém zrychlení snažím hodně pracovat a úplně poprvé lezu do risku, který ale samozřejmě někdy vyjde a někdy ne. Podmínky pro trénink rychlosti prakticky nemám. Od letošního léta mám na zdi našeho domu postavenou alespoň dřevěnou rychlostní stěnu, ale potřebovala bych led. Ale i přesto, že nemám jak pořádně trénovat, jsem ale paradoxně vždy vozila lepší výsledky právě z rychlosti.

Zlatá Aneta na lednovém SP v Cheongsongu (historicky první české zlato)

 

S jakými pocity a formou jsi do toho závodu v Koreji šla? Povzbuzená úspěchem z Brna (pozn. Aneta zvítězila na EP v Brně v prosinci 2023)? 

Myslím, že mám teď nejlepší formu, jakou jsem kdy měla. Problém ovšem nastal zhruba 5 dní před odletem, protože jsem si zlomila svůj cepín. To je asi největší noční můra, co může závodníka potkat. Ty cepíny jsou nám často dělané na míru a sehnat nové je obrovský problém. Do Koreji jsem tedy odjížděla sice s dobrou formou, ale vidinou, že polezu s půjčenými cepíny, což je obrovská komplikace. Cepíny jsou pro nás prodloužené ruce a třeba i jiný šroubek na svém cepínu poznám. Natož pak úplně jiný cepín…

 

To se ale jednalo o cepín, se kterým lezeš obtížnost, že? Je to jeden z faktorů, který tě v téhle disciplíně nepustil dál? A to ne, že by 15. místo nebylo parádní!

Ano, to byl cepín na obtížnost. Kromě jiné geometrie byl ten půjčený cepín také o dost těžší, což při lezení rozhodně pociťuji. V Cheongsongu jsem ale v semifinále prostě udělala chybu a nabrala chyt ve špatném místě. Takže zrovna tenhle pád tím ovlivněný nebyl a dopadla bych pravděpodobně stejně i se svým cepínem.

 

Loni jsi na stejném místě také zalezla v rychlosti skvěle, a pokud se nepletu, přivezla si stříbro. Má pro tebe Cheongsong nějakou speciální “auru”?

Závod v Cheongsongu mám určitě moc ráda, ale že by pro mě měl zrovna tenhle závod nějakou speciální auru, to ne. Jen tam sezóna vždy začíná, a tak je dost síly.

 

Jsi šílený dříč - jak vypadá tvůj tréninkový plán a sestavuješ si ho sama?

Můj tréninkový plán komplikuje fakt, že na plný úvazek pracuji v ZOO. Trénuji pětkrát týdně a i s rychlostí mám čtyři fáze. S prací je to ale problém rozdělit do těch čtyř částí - nedá se to stihnout. Mám tedy teď tréninky rozdělené do dvou delších celků, a jak jsem si už na to za ten rok a půl v ZOO zvykla, tak mi to funguje. Se sestavením rychlostních tréninků mi pomohla Maria Tolokonina (pozn. ruská reprezentantka a trenérka v ledolezení).

Na půdě si Aneta postavila tréninkovou stěnu 

 

Je to standard, že si ledolezci trénují tak nějak “po svém”, bez osobních trenérů a složitých plánů? 

Teď už moc ne. Momentálně mají týmy své trenéry, fyzioterapeuty, poradce přes stravu. Už to není ten punk, co to býval. Například Švýcaři mají trenéry hned dva. Mně s rychlostí pomáhá právě Maria, ale pro obtížnost si sestavuji trénink sama. Myslím, že po všech těch letech už tak nějak svému tělu rozumím a vím, co na mě funguje.

 

Řešíš nějak i stravu?

Během závodní sezóny jsem ráda, že stihnu jedno jídlo denně, skloubit to s tou prací je fakt problém.

 

To nezní úplně zdravě… práce na plný úvazek, dojíždění, extrémní trénink, nepravidelná a zřejmě nedostatečná strava a o dostatečném spánku asi taky není úplně řeč.. Přemýšlíš někdy o tom, jestli to z dlouhodobého hlediska není trochu přes čáru? 

Ideální to určitě není, ale zatím je na to ale moje tělo zvyklé a funguje.

 

Je vůbec možné, se tímto sportem uživit a dělat ho naplno profesionálně? Znáš někoho ze soupeřek, komu se to podařilo?
Pokud vím, tak na plný úvazek z nich pracuji asi jen já. Samozřejmě nejsme sport jako fotbal nebo hokej, ale většina mých soupeřek se věnuje pouze svým tréninkům, maximálně si u toho v létě, tedy mimo sezónu, přivydělává například vedením kurzů. S nástupem podzimu se z nich ale stávají závodníci na plný úvazek.

Anet kromě vrcholového sportu také pracuje na plný úvazek v pražské zoo (foto: Zoo Praha)

 

Kde vlastně začala tvoje cesta ke zlatu? Jak jsi se k lezení dostala?

Před deseti lety a dalo by se říct, že úplnou náhodou, když v Kralupech otevřeli lezecký oddíl. Asi po dvou týdnech lezení mě tenkrát vedoucí poslali na MČR v boulderingu do Slaného. Krom toho, že jsem netušila, co to vlastně ten boulder je, jsem neměla ani vlastní lezečky a den před závodem jsem se je vydala pořídit na stěnu do Holešovic - ano, den před závodem. Za barem byl tenkrát Libor Hroza starší a asi ho zaujalo, jak moc mimo jsem byla a o lezení nic netušila. Nevím... Každopádně, po několika týdnech, co jsem na stěnu v Holešovicích pravidelně docházela mě začal trénovat.

 

Libor trénuje sportovní lezení, ale právě i drytool a ledolezení, ve kterém dovedl daleko i dceru Lucku. Vycítil v tobě potenciál, že s cepíny by ti to mohlo jít ještě líp než na chytech?

Naopak, musela jsem ho tenkrát velmi dlouho otravovat, aby mi dovolil si cepíny vyzkoušet. Když jsem viděla, co s nimi dokáže právě Lucka, přála jsem si být jako ona. A když jsem si pak v osmnácti drytool vyzkoušela, zamilovala jsem si ho natolik, že už jsem u něj zůstala. Ale určitě si nemyslím, že by ve mně nějaký potenciál vycítil, protože první dva roky jsem byla na všech závodech poslední.

 

Moc dobře znáš i komunitu sportovních lezců, řekla bys že se ledolezci nějak liší?

Už to bude šest let, co jsem ze závodní scény a celkové z té komunity sportovního lezení vypadla. Řekla bych ale, že ledolezci jsou si trochu bližší, jsme takoví semknutější. Myslím, že je to hodně dané tím, že závodí mnohem starší závodníci, ostatně, já teď patřím mezi nejmladší. Medaile běžně vozí i závodnice, kterým je přes čtyřicet! V drytoolu jde totiž hlavně o zkušenosti. Tím pádem, se pak závodníci mezi sebou znají opravdu dlouho.

 

Tak to máš ještě hodně času se zdokonalovat a posouvat! Kam bys to chtěla dotáhnout? A máš třeba nějaký cíl mimo závody? Říkala jsi, že by tě lákaly hory, už jsi zamakala na metodice?

Mým největším přáním a takovým tajným snem asi všech závodníků, je olympiáda. Letos se o ní zase hodně mluví a vypadá to poměrně nadějně. A na metodice bych zamakala ráda, ale to by můj den musel mít alespoň 50 hodin, už takhle nic nestíhám. (smích)

Anet na boulder závodech v době, kdy se věnovala sportovnímu lezení

 

Pokud se nepletu, splní se ti ještě jeden sen - odejdeš studovat na Aljašku - je to především kvůli ledolezení?

Je velká pravděpodobnost, že by to mohlo vyjít, ale stoprocentní to zatím určitě není. Na univerzitu přijatá jsem, ale sehnat potřebné finance je velký problém. Měla bych studovat Wildlife conservation se zaměřením na lední medvědy, se kterými momentálně pracuji. No a podmínky pro trénink, zejména rychlosti, jsou tam samozřejmě neskonale lepší, než mám v Praze.

 

Lezla jsi a trénovala jsi dlouho s Luckou Hrozovou, která v ledolezení dokázala taky velké věci. Co nejpodstatnějšího sis od ní vzala? 

Lucka mi toho dala z hlediska tréninků a techniky při závodním drytoolu opravdu strašně moc. I když je teď styl závodních cest jiný než za její závodní kariéry, Lucka byla po dlouhou dobu jednou z nejlepších (nejen závodních) ledolezkyň na světě a zkušeností má nepřeberné množství.

 

Dokázala bys vypíchnout jednu konkrétní věc - radu, tip, myšlenku, kterou ti do lezeckého života dala?

Těch rad a myšlenek, co mi do (nejen) lezeckého života dala, by vydalo na knížku. Jednu si ale dodnes opakuji snad před každým startem. Používali ji jak Libor, tak i Lucka:

“Hlavně se z toho ne…”

Aneta s Luckou Hrozovou na společné ledolezecké expedici na Aljašce

 

Jak vidíš budoucnost tohohle sportu, má potenciál se v Česku rozvíjet? 

Myslím, že určitě. Už teď se základna závodníků zvětšuje. Za ženy se do tréninku hodně opřela Terka Sukačová a i v juniorech máme velmi nadějné závodníky - Matyho Lienertha a Olivera Hamerského. Pilíř v Brně se neustále zvětšuje, nyní je to jedno z nejlepších míst v Evropě, kam za tréninkem obtížnosti můžete vyrazit. Jen ta rychlost ještě chybí.

 

Pro tvůj sen a vášeň se hodně obětovala i rodina, mamka je určitě tvojí největší oporou a podporovatelkou, jaká byla její první reakce na zlato v Cheongsongu? 

Mamka, celá rodina, ale například i kamarádi nebo nadřízená v práci mě podporují hodně. Bez nikoho z nich by pro mě závodění nebylo možné. Kdyby mi například moje nadřízená nevycházela vstříc s volnem na závody, byly by mi veškeré tréninky k ničemu. Máš ale pravdu, že nejvíce mě podporuje právě mamka. To ona se mnou v začátcích trávila každý den hodiny a hodiny na stěně, kde mě jistila. Teď se k tomu po letech trochu vrátila, když mě doma jistí při rychlosti. (smích)

No a její reakce na zlato? Nevěřila mi. Opět se totiž projevila moje pověstná smůla a těsně před finálovým během se rozbil live stream. Nikdo ze sledujících tedy nevěděl, jak to vlastně dopadlo. Já jsem sice mamce rychle napsala, že zlato mám, pak jsem ale několik příštích hodin byla offline na dopingové kontrole a kvůli spadlému systému nešlo výsledek nikde dohledat a ověřit. Když jsem jí pak volala, brečela.

 

S jakou reakcí se nejčastěji setkáváš, když někomu řekneš, že děláš ledolezení?

Reakce je z 99% procent vždy stejná. Široká veřejnost vůbec neví o co se jedná a přijde složité vysvětlování, že kromě rychlosti na ledu vlastně nelezeme. Už to umím jako básničku. A lezci si zase myslí, že je to jednoduché, protože celou dobu přeci držíme “madlo”. Je to, myslím, škoda.

 

Jak už bylo řečeno, máš srovnání i se závodním sportovním lezením. Tak jak bys lezcům popsala, v čem jsou ty největší rozdíly? Předpokládám, že člověk zapojuje jiné svaly atd.

Zapojujeme především velké svalové skupiny. Síla v prstech není tolik podstatná. To, že nám ale nemůže natéct, protože je cepín právě to již zmíněné “madlo”, ale není pravda. Když jsem cepíny zkusila poprvé, nateklo mi asi po třech krocích, a to jsem se tenkrát stále ještě věnovala sportovnímu lezení. Největším rozdílem je ale asi fakt, že musíte plně věřit cepínu. Chyty na závodech jsou samozřejmě velmi špatné a vy je cítíte jen zprostředkovaně, prostřednictvím hrotu cepínu. Stačí chyt zatížit o milimetr jinak, či v jiném úhlu a jste dole. Právě proto, je těžké cepínům věřit a získat na nich jistotu a zkušenosti trvá poměrně dlouho. Celkový pohyb mi přijde taky hodně odlišný, a tak vždy, když přecházím z cepínů ke sportovnímu lezení nebo naopak, musím si nějakou dobu zvykat.

 

A co nějaká zábavná historka z Koreji, určitě se ti stalo něco absurdního, čím se všichni rádi pobavíme.
Tak to, že jsem mě i irské závodnici Eimir Mc Swiggan zabouchla veškeré vybavení na pokoji, protože jsem tam zapomněla klíč, je už myslím taková klasika. Ostatní závodníci si už léta dělají legraci, že kdo se kolem mě pohybuje po delší dobu, chytne ode mě takzvaný “Aneta curse”, tedy mou pověstnou smůlu. Sám se o tom přesvědčil třeba Matt Groom, který nám od letošní sezóny dělá komentátora a strávil se mnou večer při natáčení rozhovoru. Ráno potom z Koreji neodletěl, protože si za svou kariéru zcela poprvé zapomněl na hotelu pas.

Ale asi nejlepší historka z Koreji je, že jsem celé finále rychlosti odzávodila s imbusem v botě. Zapomněla jsem ho tam při výměně hrotů a celý večer si stěžovala, jak moc mě bolí noha. Všichni jsme ale mysleli, že mám zkrátka jen přemrzlé prsty, protože byla dost velká zima a boty jsou poměrně těsné.

Děkujeme Anet za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů na dalších závodech, zejména na Mistrovství světa v kanadském Edmontonu, které je na programu v polovině února. Doufáme, že jí nadšení a zápal, který do tohoto sportu dává a za který jsme jí velmi vděční, vydrží. Věříme, že právě díky tomu a díky výsledkům, kterých Anet na světové úrovni dosahuje, se podaří ledolezení zpopularizovat a do budoucna zajistit, aby podmínky pro jeho provozování byly v Česku lepší.

 

---

M. Košatková, ČHS