Facebook

Český horolezecký svaz

Členství, ČHS Trio, pojištění

ČHS informace, servis

Skály

Vzdělávání

Mládež

Zemřel Miroslav Jaškovský

20. 11. 2007 | Rubrika: Alpinismus | Komentáře (1)

 

Miroslav Jaškovský - Tvrdost v krvi

Portrét nestora valašského horolezectví

Text: Martin Krejsa
Miroslav Jaškovský, foto Pepe Piechowicz
foto Pepe Piechowicz

 

Mirek Jaškovský se řadí ke generaci horolezců, kteří stáli u zrodu československého výškového horolezectví a nemalou měrou se zasloužili o jeho rozvoj. Svou tvrdou pílí a sobě vlastní houževnatostí se podílel na několika prvovýstupech v afghánském Hindúkuši, pokořením Tirich Miru o tehdejší československý výškový rekord a svou účastí na obou tatranských expedicích o zdolání vůbec první československé osmitisícovky – Nanga Parbatu.

Nenápadný dříč v pozadí, ale také upřímný a poctivý kamarád - tak jej znají všichni, kteří se s ním někdy vypravili do hor. Účastníci výprav, lezecké osobnosti, ale také mnoho vynikajících horolezců, které Mirek po dlouhá léta pomáhal ve frenštátském horolezeckém oddíle vychovávat a zasvěcovat do tajů a kouzla hor.

Dnes se lezecké společnosti spíše vyhýbá. Místo ní vyhledává raději klid svých oblíbených nedělních vycházek za květenou v okolí svého domku pod beskydským Radhoštěm. Zde jsem také Mirka jednoho letního dopoledne navštívil a měl to štěstí vyslechnout jeho vyprávění.

 

Klikatou cestičkou k lezení v horách

Pod Radhoštěm jsem se narodil a vyrůstal, takže k horám mám vztah odmalička. Díky okolním beskydským kopcům jsem měl blízko i ke sportování, věnoval jsem se hlavně lyžování. Závodně jsem na lyžích běhal, a asi by to tak i zůstalo, kdybych na vojně v Nitře nepotkal horolezce. Inženýr Mužák z Pardubic totiž kdekoho přemlouval, aby si s ním šel zkusit vylézt některý z výstupů na nedaleký skalnatý Zobor. Říkával mi: „Ty jsi lyžař, tebe to určitě bude zajímat!“ S ním jsem tedy okusil své první kroky na skále, do té doby jsem o nějakém lezení po horách skutečně neměl ani potuchy. Zalíbilo se mi to. Netrvalo to dlouho a vytvořili jsme vojenský horolezecký kroužek. Každou neděli nás velitel roty pustil a my jezdili lézt po okolních skalách.

Když jsem se pak z vojny vrátil domů, chtěl jsem v lezení pokračovat. Tehdy mne pozval na můj vůbec první zájezd do Vysokých Tater jeden z mých lezeckých kamarádů z vojny – inženýr Suda z Jablonce nad Nisou. Tábořili jsme u Žabích ples, kde se tenkrát běžně stanovalo. Seznámil jsem se tam se svým v budoucnu nejčastějším parťákem na laně Jirkou Valterem z Bystřice pod Hostýnem. Kluci byli moc fajn, ale Jablonec je z Beskyd přece jen trochu z ruky, a tak jsem se rozhodl hledat horolezce také někde blíže. Nakonec jsem zašel do Starého Města u Frýdku-Místku, kde jsem se poprvé stal členem horolezeckého oddílu. Vedl jej Josef Velička – Včela, se kterým jsem společně s Lojzou Kotáskem začal podnikat výstupy na skalách. Nejblíže byl Mazák, kde jsme také postavili horolezeckou chatu. Pravidelně jsme chodili cvičit, později jsem s nimi začal jezdit i do Tater. Pořád jsem si ale říkával, že by nebylo špatné udělat horolezecký oddíl i u nás – ve Frenštátě. Pár nadšenců se mi skutečně podařilo přemluvit, přidali se další hoši a holky. Základ frenštátského oddílu byl položen. Ze zakládajících členů si vzpomínám hlavně na Pavla Kalmuse, Richarda Burdu a Jardu Mikesku – Mikiho. Jezdili jsme hlavně po okolních skalách, ale občas zajeli i do Vrátné doliny na Malé Fatře nebo do Súľovských skal a Manínské úžiny. Psala se léta padesátá...

Miroslav Jaškovský, foto Pepe Piechowicz
Miroslav Jaškovský, foto Pepe Piechowicz

Své jsem si prožil i se vzpomínaným Jirkou Valterem. Vždycky o prázdninách nosil na některou z horských chat ve Vysokých Tatrách, nejčastěji to byla Téryho chata. Když se u nás udělalo hezky, prohlásil jsem: „Teď bude pěkné počasí určitě i v Tatrách!“, a vzal si mimořádnou dovolenou. Pracoval jsem v MEZu Frenštát jako konstruktér přípravků a můj vedoucí byl zároveň shodou okolností předseda tělovýchovné jednoty, pod kterou spadal i náš horolezecký oddíl. Setkával jsem se u něj opravdu s pochopením. Nikdy mi moc na penězích nezáleželo, a tak jsem takhle do Tater odjížděl docela často. S Jirkou jsme pak vždycky brzy ráno vyráželi na túru, která nikdy nebyla lehčí než za pět. Do jedné hodiny jsme se však museli vrátit, sebrat rychle krosnu a utíkat dolů, protože ve Smokovci vydávali vynášky pro chaty jen do tří hodin odpoledne. Naložili jsme si pak na záda 80 kilo a šlapali dolinou nahoru. Tak jsme to dělávali den co den, to pak byla kondička! V té době se nám podařily i vážnější výstupy. Velmi silným zážitkem pro mne byl výstup Hokejkou na Svátek francouzské republiky jednoho červencového dne. Když jsme dolézali nahoru komínem do trychtýře pár délek pod vrcholem, zastihla nás bouřka. Málem jsme se tam utopili. Jediné naše štěstí bylo, že dolů padalo takové množství vody, že když se nám přelévala přes hřbet, těsně u skály se dalo trochu dýchat. Zaskobovaní jsme se nemohli dočkat, až ty hrozné okamžiky bezmoci skončí. Nešlo jít doleva ani doprava. Když jsem se pak snažil dolézt do trychtýře, udeřil do mne blesk. Dostal jsem výboj a upadl do bezvědomí. Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem se probral. Byl jsem v šoku. I když už to bylo zbytečné, začal jsem ze sebe shazovat skoby a ostatní železo. Nakonec vše šťastně dopadlo. Dolezli jsme na vrchol, kde se o nás postaral kamarád z hvězdárny. Můj nejsilnější zážitek s Jirkou Valterem jsem nakonec odnesl jen malou spáleninou.

 

Kavkazská dobrodružství

Kavkaz jsem navštívil celkem čtyřikrát, poprvé již v roce 1958. Během vůbec jednoho z prvních zájezdů českých horolezců do těchto hor jsme působili v lágru v Dombaji, ve kterém panovala velmi tvrdá morálka. Abychom se dostali na túru, potřebovali jsme k tomu osm podpisů. My chtěli na Elbrus, ale ten je odtud poněkud z ruky. Navíc nám náčelník lágru tvrdil, že se z Dombaje na Elbrus nevede žádná cesta. Když ale jeden z našich hochů vytáhl mapu Hitlerova generálního štábu a dokázal mu opak, znejistěl. Nezbylo mu nic jiného, než dát našemu plánu svolení. Na cestu se s námi vydali i dva instruktoři. Terénní gazik nás zavezl co nejdále mohl, a pak už jsme jen šlapali po svých výš a výš. První noc jsme bivakovali v jednom ze sedel a následující den se dostali až k vysokohorské útulně Prijut odinnadcati ve výšce 4.200 metrů. Z ní jsme podnikli před samotným výstupem na vrchol ještě jednu aklimatizační túru. Na nejvyšší bod celého masívu jsme se pak už dostali naprosto bez problémů. Sestup jsme zakončili až v městečku Terskol, ke kterému se váže příhoda, díky níž si celý zájezd pamatuji naprosto přesně i po tolika letech. Před každou túrou se v lágru fasovalo jídlo. Velký výběr v něm nebyl, navíc třeba máslo jsme dostali zabalené jen v novinách. Voloďa Borošiščev, jeden z instruktorů a také doktor jedné z moskevských nemocnic, je sebral a šel prodat na tržiště. Za utržené peníze pak nakoupil vodku a společně jsme se strašlivě zpili...

Na vrcholu Elbrusu. Foto: Miroslav Jaškovský
Na vrcholu Elbrusu
foto: Miroslav Jaškovský

Na Kavkaz jsem se podruhé dostal hned o rok později s reprezentačním družstvem, které směřovalo do údolí Adyl Su. Nejprve jsme museli podstoupit tzv. „Skalnyj rozrjad“. Na cvičné skále musel každý z nás ukázat, jak po ní umí lézt. Následoval „Ledovyj rozrjad“ na ledovci, a až pak jsme mohli počítat s povolením na některý z lehounkých výstupů obtížnosti 2A, který měl zároveň sloužit jako aklimatizace. Bez tohoto postupu Rusové na žádnou další túru nikoho nepustili. Polovojenský režim, jež byl v ruských horách odnepaměti zvykem. Kolik jsme jen před túrou potřebovali vyřídit podpisů! Vypisoval se „Maršrutnyj list“, ve kterém se muselo uvést úplně všechno – kolik skob si s sebou bereme do stěny, ale třeba také kolik kalhot. Podle obtížnosti cesty jsme dostali příděl rublů, za něž jsme na základě podpisu účetního ve skladu nafasovali jídlo. My brali nejčastěji šproty, klobásy a máslo, jinak tam opravdu neměli nic. Poslední podpis dával náčelník horské služby, který zkontroloval „Kontrolnyj srot“ - čas návratu. Když se někdo nevrátil do dvou hodin od tohoto údaje, spustili alarm - záchranku a šlo se hledat. S jedním náčelníkem jsem se seznámil blíže, jak jinak než u vodky. Kdo s ním naráz nevypil 200 gramů – dvoudecák, tak byl „děvočka“!

Tehdy jsem byl na laně se Včelou a Lojzou Kotáskem. Nejprve jsme zlezli Štít Svobodného Španělska, jeden z „podřadných“ kopců nad lágrem. Pak se nám ale podařil uskutečnit velmi náročný výstup na Ušbu přes tzv. „Krest“, vedoucí přímo do sedla mezi oběma vrcholy. Z něj jsme pokračovali na Jižní vrchol, ze kterého jsme se vrátili zpátky do sedla. Následoval výstup na Severní vrchol a teprve pak jsme sestoupili dolů. Tato kombinovaná túra v ledu a skále nám zabrala dva dny. Nejtěžší úsek tvořil skalní pilíř s lámavou skálou a více než sto metrů vysokou věží, která působila velmi labilním dojmem. Měli jsme pod ní strach vůbec stát. Zdálo se nám totiž, že musí každou chvíli spadnout. Své si jistě užili i Vlastík Šmída s Honzou Červinkou, které jsme pozorovali ve stěně napravo od nás. Kluci tenkrát vylezli na Jižní vrchol Ušby obtížný Marův pilíř.

Pohled z Elbrusu - uprostřed dvojvrcholová Ušba, foto Miroslav Jaškovský
Pohled z Elbrusu - uprostřed dvojvrcholová Ušba,
foto Miroslav Jaškovský

Byl to vskutku vydařený zájezd, během něhož jsem také podruhé vylezl na Elbrus. Při výstupu na vrchol se ale několik kluků z našeho zájezdu dostalo díky nedostatečné aklimatizaci do potíží. Byť to byli za normálních okolností výborní lezci, v sedle mezi oběma vrcholy Elbrusu jim došly síly. Zalezli do staré boudy po Němcích, kteří v ní měli za války vysílačku. Když jsme se vrátili z vrcholu, hoši jen leželi na pryčnách a odmítali s námi pokračovat v sestupu. Byli již v apatii, která svědčila o začínající horské nemoci. Museli jsme je dostat co nejdříve pryč. Zapálili jsme proto veškeré papíry a odpadky, co jsme našli, a vnitřkem boudy se začal šířit nepříjemný dým. Všem postiženým pak nezbylo než jít s námi dolů.

Na Kavkaze se mi vždycky moc líbilo. Alpy jsou podstatně civilizovanější - chata v každé dolině, kdežto tam nic. Jedinou ryze horskou chatou byl Prijut odinnadcati na Elbrusu, pak tam už byly jen lágry hluboko v údolích, které v mnohém připomínaly odborářské zotavovny se sprchami a ostatním zázemím. V té době ještě ani nevedla lanovka na Elbrus. Kouzlo kavkazských hor mne sem znovu přilákalo v roce 1961, kdy jsme zamířili opět do údolí Adyl Su. Lezl jsem s Honzou Červinkou, Vlastíkem Šmídou a se svým stálým spolulezcem Jirkou Valterem. Podařilo se nám uskutečnit tři prvovýstupy, ale Jirka se podílel jen na dvou z nich. Rusové nám na začátku pobytu nařídili aklimatizační výstup na Pik Germogenova a Jirkovi při stahování lana spadl na ruku kámen. Dole mu ji sešili, našeho chystaného prvovýstupu na Ullukaru se ale zúčastnit nemohl. Na prvovýstupech na Donguzorun a Džantugan se už naštěstí Jirka podílel taky.

Donguzorun (4.468 m)
Donguzorun (4.468 m),
SV stěna, varianta v horní části cesty, klas. 4 B,
J.Červinka - M.Jaškovský - V.Šmída - J.Valtr
foto: Miroslav Jaškovský

Můj poslední výlet na Kavkaz do oblasti Bezengi o rok později bohužel moc šťastný nebyl, protože se v Severní stěně Šchary zabili Zdeněk Studnička s Pavlem Černíkem. Kluci se na obávanou stěnu připravovali už doma, ale Rusáci je nepustili. Sbalili si tedy věci na normální cestu Severním pilířem a o prvovýstup stěnou se pokusili načerno. Přitom je ale sebrala lavina a na základě jejich neštěstí nám Rusáci zakázali veškeré další výstupy.

Ullu Kara
Ullukara (4.302 m), S stěna,
prvovýstup, klas.4 A, M.Jaškovský - V.Šmída - J.Červinka
foto Miroslav Jaškovský

Já byl v družstvu, které se chystalo udělat traverz Bezengijské stěny. Měli jsme už vynesené zásoby na pětitisícovou Džangitau. Před námi se o podobný výstup pokoušeli o rok dříve Bulhaři, ale museli jej vzdát kvůli lavině, která tři z nich zasáhla. Objevili jsme jejich zásoby, stále použitelné. Naše vynáška s jídlem musela na hřebeni nakonec zůstat, stejně jako bulharská. I když nám Rusové o něco později lezeckou činnost opět povolili, Ústřední výbor tělovýchovy v Praze nám lézt zakázal. Dokonce za námi poslal na služební cestu tajného komplice, aby okolnosti nehody vyšetřil.

Zemřel Miroslav Jaškovský
Džantugan (3.991 m), S stěna,
prvovýstup, klas.3 B, J.Červinka - M.Jaškovský - V.Šmída - J.Valtr
foto: Miroslav Jaškovský

Když už jsme nemohli lézt, chtěli jsme se po Kavkaze podívat alespoň turisticky. Všechny lezecké věci jsme nechali v lágru, a protože nám Rusové poradili přechod přes hlavní kavkazský hřeben, vydali jsme se do Gruzie. Říkali nám, že se máme ptát na sedlo Šarivcek, které nám ukáže kdejaký pastýř. Byla to nesmírně zajímavá výprava. Procházeli jsme Horní Balkarií, kterou nechal Stalin zcela zničit a všechny obyvatele vystěhoval na Sibiř. Stopovali jsme a zastavil nám Tatar s náklaďákem. Když zjistil, že nejsme Rusové, zavezl nás co nejvýše do hor a ještě nám dal bednu hrušek. Jel ale po špatné straně ledovcové řeky, což jsme zjistili až příští den. Nemohli jsme se dostat dále a tak jsme se rozhodli divokou řeku přebrodit. Radan Kuchař se v ní málem utopil, moc mu nechybělo. Protože jsem byl ze všech nejvyšší a nejsilnější, vyslali mě do vody prvního. Když mi ledová voda sahala po kolena, ještě to šlo. Jakmile jsem ji měl ale do pasu, dostal jsem strach. Stál jsem na jedné noze a druhou sondoval, kam se mohu dále postavit. Hoši se zařadili za mě, aby se před proudem schovali. Jakmile jsem udělal další krok, Radan jej nečekal, divoká voda ho strhla a začala odnášet. Ostatní kluci po něm začali skákat a snažili se jej zachytit. Naštěstí jsme řeku brodili v místě, kde se rozdělovala do tří ramen. Kdyby se Radan dostal až do míst, kde se divoký tok opět spojoval, už by jej asi nikdo nezachránil. Nakonec jsme všichni skončili na ostrůvku. Byla v nás malá dušička. Zpátky jsme už nemohli a na druhý břeh zbývalo přejít ještě pěkný kus. Tehdy někdo řekl: „Jestli se máme dneska utopit, tak s tím stejně nic nenaděláme...“ O kousek dále jsme našli kládu na přidržení, s jejíž pomocí jsme se nakonec přes řeku přece jen dostali.

Putovali jsme pak Abcházií a tatarští pastevci se mylně domnívali, že jsme Rusáci, které nikdo z nich neměl v lásce. Proto nám ukázali špatný směr a my dorazili do úplně jiného sedla než jsme měli v plánu. Do Gruzie jsme se tedy dostávali opravdu dobrodružným způsobem. Z Tbilisi jsme se zpátky do tábora přepravili autobusem přes Křížový průsmyk na hodinu přesně. V lágru ale bylo všechno vzhůru nohama. V Praze pak tvrdili, že jsme se prý potloukali vojenským prostorem a hledala nás policie čtyř svazových republik. Přitom po Tbilisi jsme normálně chodili v golfkách a žádný policajt nás nezastavil, i když mu muselo být jasné, že jsme cizinci. Myslím si, že celý problém ohledně našeho putování po Kavkaze se vymyslel v Praze. Nasvědčuje tomu i sled událostí ihned po našem příjezdu domů. Dostali jsme pozvánku na ÚV ČSTV do Prahy, kde nás každého zvlášť vyslýchali na samotce jako těžké zločince. Chtěli hlavně vědět, kdo byl vedoucím celé skupiny. Tenkrát jsem jim říkal: „Vedoucí byl vždy ten, kdo šel první v řadě. A v tom jsme se střídali.“ Potrestali nás rokem pozastavení horolezecké činnosti. Byla to doba plná nesmyslných situací. Na Kavkaz jsem odjížděl čerstvě ženatý, měl jsem měsíc po svatbě. Jako reprezentant jsem za zájezd zaplatil pět tisíc korun, což bylo tehdy poměrně dost peněz. Žena se mi pak smála, že jsme za ně mohli mít novou kuchyň, a já se pak ještě vrátím s „dištancem“.

Jak lze tedy na našem příběhu vidět, dištanc a zastavená činnost se může dostat i v horolezectví a nejenom ve fotbale. Horolezecká činnost se naštěstí zastavit nedá, jen jsem nemohl v následujícím období vycestovat do zahraničí. Nějak obzvlášť mi to ale nevadilo. S Jirkou Valterem jsme si alespoň pořádně zalezli v Tatrách. Dokonce jsme jednou přešli načerno přes Hladké sedlo do Polska a zlezli spoustu těžkých věcí na polské straně Tater.

 

Období expedic a nejsilnějších zážitků

V roce 1965 se uskutečnila první československá výprava do Hindúkuše, během níž se nám podařilo přelézt spoustu krásných prvovýstupů. Z Hindúkuše mám opravdu neopakovatelné zážitky. Byly tak silné, že si je pamatuji ještě dnes. Už jen doprava nákladním autem přes celou Asii...

V dolině, kde jsme podnikali túry, před námi nepůsobili žádní horolezci, a tak skutečně platilo - co vrchol, to prvovýstup. Členové reprezentačního družstva se na výpravě rozdělili do dvou skupin, které působily samostatně. Pískaři, Liberečáci drželi spolu, Moraváci zase většinou lezli se Slováky. Já byl ve skupině s Ivanem Gálfym a Ivanem Urbanovičem. Byla to silná dvojice z Tater.

Lezl jsem s nimi i o dva roky později na druhé hindúkušské výpravě, kdy jsme se pokoušeli vystoupit na nejvyšší afghánský vrchol – sedmitisícový Tirich Mir. Z předposledního tábora jsme se ještě vydali na aklimatizační túru na šestitisícovku Dir Zom, na kterou jsem vylezl úplně bez lana. Neměl jsem ani s kým lézt. Původně jsem měl být na laně s Jirkou Maškem, ale ten nakonec lezl s vedoucím expedice Vladimírem Šedivým. Jirkovi se při sestupu udělalo špatně, chytla jej horská nemoc. I když už jsme na kopci byli poměrně dlouho, byl zřejmě špatně aklimatizovaný. Výška působí skutečně na každého trochu jinak. Jirku jsme naštěstí společnými silami dostali dolů v pořádku.

Nejtěžší místo výstupu na hlavní vrchol Tirich Mir se nacházelo pod sedlem. Lámavý skalní spárokomín, který vedl do posledního tábora, přelezl jako první Vlastík Šmída s Honzou Červinkou. Já byl navázaný na lano opět se Slováky. Poslední úsek z tábora v sedle na hlavní vrchol už vedl po nepříliš obtížném hřebeni. Postupovali jsme sice s lanem, ale nezbytně nutné nebylo. Na Západní vrchol Tirich Miru, ležící na opačné straně sedla, jsem již s klukama nešel. Jejich prvovýstup vedl ledovým hřebenem, který byl ostrý jako břitva. Bez pořádného jištění by přelézt určitě nešel. Neměl jsem spolulezce, Honza s Vlastíkem i oba Ivanové tvořili stálé lezecké dvojice. Kdybych šel s nimi ve trojici, byla by to zdržovačka...

K Tatrancům jsem měl vždycky blízko, a tak mne pozvali i na obě tatranské expedice na legendami opředený Nanga Parbat v Pákistánu, které pro mne znamenaly ty nejúžasnější zážitky z hor. Už jen samotná cesta do Pákistánu! Dopravovali jsme se auty a já, stejně jako při expedici na Tirich Mir, dělal řidiče. Při druhé výpravě v roce 1971 jsme měli dokonce na afghánsko-pákistánských hranicích nehodu. Porouchané vozidlo muselo zůstat v Islamabádu a nezbylo nic jiného, než si najmout náklaďák od domorodců. Jejich auta byla opravdu v ubohém stavu. Do Gilgitu tehdy ještě nevedla ani Karakoram Highway jako dnes, a tak jsme se do hor dostávali jen po nejubožejších kamenitých cestách. Když jsme pak projížděli nad některou z propastí, v duchu jsme si říkali jen: „Stačí, aby rubla guma, a celé auto letí dolů i s námi!“ Ale Alláh tomu nechtěl. Navíc pákistánští řidiči byli opravdoví machři.

Také samotný pochod od Rakhiotského mostu přes řeku Indus do základního tábora byl nesmírně dobrodružný. Nad jednou z ledovcových říček vedla cesta dokonce skalním hřebenem, který bych ohodnotil klasifikací II. Za ním se pak sestoupilo do vesnice Tato, ve které žili domorodci na úrovni středověku - jedli ještě dřevěnými lžícemi. Fascinující! Chtěl jsem si odtud přinést něco na památku a podařilo se mi získat naběračku, kterou jsem s nimi vyměnil za trenýrky. Nad vesnicí nás zase uchvátila Pohádková louka a prales s krásnými stromy. Kouzelná místa a zážitky opravdu na celý život...


foto Pepe Piechowicz 
foto Pepe Piechowicz

 

Z povídání pod Radhoštěm

Trojanovice, srpen 2003

Z předchozího vyprávění jsem nabyl dojmu, že Ti na výpravách do nejvyšších hor chyběl stálý parťák na laně. Jinak jsi snad ale o parťáka nouzi neměl...

Vůbec ne. Mým nejlepším spolulezcem byl Jirka Valter z Bystřice pod Hostýnem. Dali jsme se do kupy na mém prvním zájezdě do Vysokých Tater. Jirka se ale brzy oženil a horolezectví se už pak nemohl věnovat naplno. Kromě lezení v Tatrách jsme pak už spolu byli jen na Kavkaze. Byli jsme perfektní dvojka, doplňovali jsme se. On byl výborný skalní lezec, původem pískař. Když bylo zase třeba vytáhnout lezeckou délku v ledu a sekat v něm stupy, šel jsem dopředu já. Ideální stav. Bohužel už Jirka mezi námi není. Zemřel před dvěma lety na rakovinu.

 

Ve Frenštátě ses spoustě lidem obětavě věnoval v jejich lezeckých začátcích. Vedl jsi k lezení i své děti?

Mám dceru a syna, ale k lezení jsem je nenutil. Spíše jsem je směřoval k lyžování a k přírodě. Dceři Ivě jsem vždycky říkával, že horolezectví není sport pro holky. Dělal jsem totiž šest let trenéra reprezentantů a můj pohled na špičkové horolezkyně byl touto činností trochu poznamenaný. Třeba na jednom zájezdě na Kavkaz při výstupu na Pik Ščurovského spadla Dáši Turkové z bivaku dolů bota. Aby vůbec mohla sestoupit, musela si ráno dát na nohu všechny ponožky, pak igelitové sáčky a nakonec mačky.

Syn Radan sice později na skály začal chodit, ale sám od sebe. Tak je to i správné - člověk by k lezení měl přijít sám, a nenechat se někým vodit. Nakonec se mu hory staly i povoláním – pracuje jako profesionální člen Horské služby na Pustevnách.

 

Ve svém bohatém lezeckém životě jsi toho zažil opravdu mnoho. Kterého svého výstupu na horách si vážíš nejvíce?

Z expedičního hlediska byl můj nejcennější výstup jednoznačně Tirich Mir. Nejhodnotnější stěnové výstupy jsem zase podnikl na Kavkaze. Řadím k nim zejména prvovýstupy na Ullukaru a Donguzorun. V průvodci jsou uvedeny s obtížností 4A a 4B - lehce jsme je tehdy podklasifikovali. Nechtěli jsme, aby si o nás Rusáci mysleli, že jsme nějací srabi. Můj vůbec nejobtížnější kavkazský výstup, kterého si osobně cením nejvíce, je asi „Krest“ na Ušbu. Také proto, že Ušba je tamní majestát a na Kavkaze má stejné postavení jako Matterhorn v Alpách.

 

V počátcích horolezectví v nejvyšších horách měl u nás zkušenosti s pohybem ve výšce málokdo. Jak ses s ní potýkal Ty?

To máš pravdu. S výškou jsme neměli žádné zkušenosti a jediní, se kterými jsme se v tomto ohledu mohli poradit, byli Poláci. Zkoušelo se všelico. Třeba před první výpravou do Hindúkuše s námi ve výzkumném ústavu prováděli pokusy v podtlakové komoře. Tam se dělaly blbosti... Nutili nás například dělat dřepy a přitom odsávali vzduch. V komoře byla samozřejmě připravená kyslíková maska pro případ, když už se někomu udělalo blbě. Někteří hoši odpadli brzy, ale někteří vydrželi až do množství kyslíku, které odpovídalo výšce osmi tisíc metrů. Zajímavé pak bylo, že ti nejlepší z podtlakové komory na tom byli na horách mnohem hůř.

Já osobně s výškou problémy nikdy moc neměl. V dobách, kdy jsem závodně běhal na lyžích, jsem získal velkou kapacitu plic. Ta hraje ve výškách rozhodující roli. Před každou expedicí jsem pravidelně vyběhával na okolní kopce tisíc výškových metrů. Protože převýšení mezi naší vesnicí a vrcholy nad ní je pouze 500 metrů, musel jsem to otočit dvakrát. Nejprve jsem vyběhl nahoru poprvé, pak dolů, znovu na další vrchol a zase seběhnout dolů. Celou trasu jsem běhal v horolezeckých botách za hodinu patnáct. To byl můj expediční trénink, díky kterému mám nyní problémy s kolenem... Začaly při první nangaparbatské výpravě. Likvidovali jsme výškové tábory a já snášel na hřbetě asi 60 kilový náklad. Scházel jsem po tvrdém firnu, který se v jednom okamžiku pod jednou nohou probořil. Balanc mne vzal dopředu, ale noha byla pořád propadlá ve sněhu. V koleně mi ruplo a já skončil na operačním sále v Olomouci. V nemocnici mi tenkrát na rozloučenou říkali: „Teď si pořiďte fajfku a na hory už jen koukat!“ Za rok jsem jim pak z druhé výpravy posílal z Himálají pozdrav. Koleno se uzdravilo, ale bohužel ne natrvalo.

Své jsem si užil i se sluchem. Z ničeho nic jsem totiž ohluchl. Na vyšetření mi pak objevili výrůstek na páteři, který mi tlačí na ušní nervy. Primář v Porubské nemocnici se mne tenkrát ptal, jestli jsem náhodou na skalách nespadl na hlavu. Nějaké pády samozřejmě byly, ale nikdy ne na hlavu. To bychom tady spolu asi neseděli. Z lezení to určitě nemám, za všechno horolezectví přece jen nemůže.

 

Vím o Tobě, že se zajímáš o botaniku, ze které bys podle Tvých blízkých mohl udělat doktorát. Jak ses k tomuto koníčku vůbec dostal?

Ke kytkám jsem měl blízko díky Jirkovi Valterovi, který vystudoval Vysokou školu lesnickou ve Zvoleni a v botanice se vyznal. Při lezení v Tatrách mi o každé tatranské kytce něco zajímavého pověděl. O něco více jsem se začal květinám věnovat, když jsem si doma udělal na svahu skalku. Mám na ní i dvě rostliny z Himálají. Jedna z nich začala dokonce po dvaceti letech kvést. Z Nanga Parbatu jsem jich tenkrát vezl velké množství. Snášel jsem je sám z Pohádkové louky až k Rakhiotskému mostu. Měl jsem je schované v plechovkách od konzerv. Dole jsem pochopil, že převoz k nám asi nevydrží. Přešly totiž z chladu do horka příliš rychle, některé dokonce rozkvetly přes noc. V Tatrovce jsem je umístil dozadu na korbu, abych k nim měl přístup kvůli každodennímu zalévání. Přežily jen dvě nejotužilejší.

Opravdu naplno jsem se kytkám začal věnovat až v důchodu díky dceři, která studovala biologii na pedagogické fakultě v Olomouci. V diplomové práci měla tehdy zpracovat rostliny v okolí Trojanovic. Nechtěl jsem ji pouštět na hory samotnou, a tak jsem chodil s ní. Pokoušel jsem se rostliny určovat také a docela se mi to i dařilo. Kytky mne začaly bavit a v této krásné práci pokračuji dodnes. Zpracovávám herbář místní květeny, ve kterém již mám přes osm set položek. Rostou tady docela velké vzácnosti. Na kole jezdím do nedaleké doliny, kde měli za komunistů Rusáci střelnici. Měla by se z ní okamžitě zřídit přírodní rezervace, jenže pozemek byl nedávno vrácen soukromníkovi. Dokonce jej chtěl zorat! Naštěstí se tak nestalo, protože zde může být ještě nevybuchlá munice. Pohádkové místo, kde kvete v obrovském množství třeba orchidej Prstnatec májový. Dalším mým oblíbeným místem je Konvičková louka. Nalezl jsem na ní rostliny, které nikde jinde v okolí nerostou. Třikrát dokonce i konopí – marihuanu, které mám ve svém herbáři samozřejmě také.

Podle prací botaniků vím, že mi chybí objevit ještě 25 rostlin, které se zde v minulosti vyskytovaly. Je však pravděpodobné, že už jsou v Trojanovicích vyhynulé. Nevzdávám to ale. Třeba budu mít ještě štěstí - jako před pěti lety, když jsem byl v lese na hřiby. Tehdy jsem přecházel z místa na místo a v tom vidím bleděmodrou květinu. Říkám si: „Co to může být? Hořec tolitovitý je přece tmavomodrý...“ Běžím tam a byl to jeden z mých největších objevů – vzácný Trličník brvitý, který roste jen ve vápencových oblastech jako je Štramberk nebo Manínská úžina. Byl jsem mnohem šťastnější než ze všech hřibů, co jsem měl v tašce. Botanika tedy může být také velmi dobrodružná činnost.

 

Kdyby sis mohl vybrat, dal by ses na horolezectví znova?

Horolezectví mi samozřejmě mnohé vzalo, ale nelituji vůbec ničeho. Všechny ty roky v horách jsem si musel kolikrát spoustu věcí odříkat. Častokrát jsem zatínal zuby a vzniklé potíže překonával vůlí. Postupně se mi to dostalo do krve a třeba dneska veškeré zdravotní problémy s nohama řeším úplně stejně. Hory mi daly hlavně tvrdost, bez které bych už tady asi dávno nebyl.

Moc vděčný jsem i za to, že jsem mohl dělal horolezectví v tehdejší době. Ani nevím, jestli bych chtěl lézt po horách dnes. Mnohdy mám totiž pocit, že v nich začínají vládnout peníze, za které se dá získat snad úplně všechno. Třeba výstup na Everest lze koupit za 65 tisíc dolarů. Natáhnou ti lana, všechno vynesou nahoru, jdeš po vyšlapané cestě... V době mého lezení nebyl ani TANAP tak přísný, všude se mohlo bivakovat. Co já se jen v Tatrách nabivakoval, aniž by to někomu vadilo. Vždycky jsme po sobě uklidili a nikdy nebyl žádný problém. Naše doba byla v mnohém opravdu hezká a jsem rád, že jsem si ji mohl prožít.

Rád bych touto cestou poděkoval Honzovi Matúšovi za obětavou pomoc při tvorbě tohoto článku.



Miroslav Jaškovský

narozen 2.6.1926 v Trojanovicích

1957 – 1963             reprezentant Československa

1964                mistr sportu

1965                zasloužilý mistr sportu

Ve velehorách uskutečnil téměř 600 výstupů

Moravské pískovcové skály

1961            Mirkova cesta, Zub, Skalný, klas.5+ (IV/A0), spolulezec: J. Valter

”R” varianta, Zub, Skalný, klas.5+/6- (IV/A0), spolulezec: J. Valter

Vysoké Tatry

3 prvovýstupy

1954            Východný Mengusovský štít, levým pilířem stěny, klas.IV+, 3.8., spolulezci: Karel Sehnoutka a Miloš Knapp

1956            Prostredná Ľadová veža, J stěnou, klas.V-VI, 3.8., spolulezec: J. Valter

Kavkaz

1959    Štít svobodného Španělska (4.200 m), východní hřeben, klas.4A, spolulezci: J. Velička a A. Kotásek

Ušba (4.710 m), (4.694 m), SZ stěna, cesta přes „Kříž“ (Krest), klas.5B, spolulezci: J. Velička a A. Kotásek

1961    Štít Germogenova (3.993 m), JV hřeben, klas.4A, spolulezci: J. Červinka, V. Šmída a J. Valtr

Ullukara (4.302 m), S stěna, prvovýstup, klas.4A, spolulezci: J. Červinka a V. Šmída

Džantugan (3.991 m), S stěna, prvovýstup, klas.3B, spolulezci: J. Červinka, V. Šmída a J. Valtr

Donguzorun (4.468 m), SV stěna, varianta v horní části cesty, klas.4B, spolulezci: J. Červinka, V. Šmída a J. Valtr

1962    Ullutau (4.207 m), SZ stěna „deska“, klas.5A, spolulezec: J. Červinka

Mižirgi - V vrchol (4.927 m), S pilíř, klas.5B, spolulezci: J. Červinka, M. Turek, I. Gálfy a I. Urbanovič

Džangitau (5.051 m), SV pilíř, klas.4B, spolulezci: J. Červinka, M. Turek, F. Pašta, I. Gálfy a I. Urbanovič

 

Hindúkuš

1965    I. československá expedice do Hindúkuše

12 výstupů, prvovýstupy na Kohe Ariana, Kohe Barfy, Kohe IAMES, Kohe Quala Panja

(Pod vedením Vladimíra Šedivého vystoupili českoslovenští horolezci na 17 do té doby nezlezených vrcholů Hindukúše, z nichž 7 přesahovalo 6.000 m. Členové expedice byli: Vladimír Šedivý - vedoucí, Rudolf Antoníček, Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský, Radovan Kuchař, Miloš Matras, Jozef Psotka, Ivan Urbanovič, Vlastimil Šmída, Jaromír Wolf – lékař, Vilém Heckel – fotograf, Bedřich Roger – filmař, Milan Daniel – vědecký pracovník)

1967    II. československá expedice do Hindúkuše

Dir Zom (6875 m), 12.7.1967, prvovýstup

Tirich Mir - hlavní vrchol (7.706 m), 19.7.1967, čs. výškový rekord, spolulezci: J. Červinka - I. Gálfy - V. Šmída - I. Urbanovič

(Výprava působila v oblasti Tirič Miru. Podařilo se uskutečnit 2.výstup na hlavní vrchol Tirich Miru - 7.708 m, a prvovýstup na Tirich West I. - 7.487 m. Složení výpravy: Vladimír Šedivý – vedoucí, Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský, Ivan Urbanovič, Pavel Rödl, Milan Daniel, Vlastimil Šmída, Oldřich Mikšík, Vilém Heckel, Zdeněk Vlč a Jiří Mašek)

 

Himálaj

1969    I. československá expedice na Nanga Parbat

Pákistán – Nanga Parbat (8.125 m), člen neúspěšné expedice, dosažená výška 6690 m – IV. tábor

(Výprava 12-ti Tatranců pod vedením Ivana Gálfyho, která měla za cíl náročný výstup na osmitisícový Nanga Parbat. Pro nepříznivé počasí se jim podařilo dosáhnout pouze výšku 6.700 m. Účastníci: Miroslav Jaškovský, MUDr. Juraj Janovský, Ján Horan, Juraj Weincziller, Ivan Gálfy, - vedoucí výpravy, Ivan Urbanovič, Jozef Koršala, Arno Puškáš, Zdeno Vaško, František Dostál, Miroslav Filip a Milan Kriššák)

1971    II. československá expedice na Nanga Parbat

Pákistán – Nanga Parbat (8.125 m), člen úspěšné expedice, vrchol dosáhli 11.7. Michal Orolín a Ivan Fiala - 1.československá osmitisícovka, dosažená výška 6690 m (IV. tábor) a 6950 m (severní žebro Rakiotského štítu)

(Výpravu opět vedl Ivan Gálfy. Nanga Parbat našim horolezcům učaroval, a tak i druhý pokus o dosáhnutí vrcholu osmitisícovky směřoval k této hoře. Jádro rozšířené sestavy tvořilo osm účastníků z roku 1969. Na vrchol vysoký 8.125 m vystoupili cestou Hermanna Buhla, byl to druhý průstup a celkově pátý výstup na vrchol. Během pobytu členové expedice vystoupili i na vrchol Rakiotského štítu - 7.070 m, a 11.7. Jozef Psotka, Arno Puškáš a Ivan Urbanovič udělali prvovýstupy na Předvrchol Nanga Parbatu - 7.910 m a JV vrchol Nanga Parbatu - 7.530 m. Složení expedice: Miroslav Jaškovský, Gejza Haak, MUDr. Bohumil Kosmák, Milan Kriššák, Martin Mladoň, Jozef Koršala, Jozef Psotka, Ivan Dieška, Ľudovít Zahoranský, Ivan Fiala, Miloslav Filip, Michal Orolín, Ivan Gálfy – vedoucí výpravy, kpt. Syed Anwar-ul Zakir, František Dostál, Ivan Urbanovič a Arno Puškáš)


 

Text: Martin Krejsa, původně vyšlo v Montaně č. 1/2005. Uveřejněno se souhlasem autora.

| Komentáře(1)