Lezení v Sasku, to je mezi lezci pojem! A věřte nebo ne, právě dnes je tomu 160 let od chvíle, kdy se tento kult zrodil. Při té příležitosti představujeme třídílnou sérii o lezení v Sasku, kterou připravil skvělý lezec a sběratel "meisterwegů" Petr Resch. Tak čtěte a oslavujte spolu s námi.

Nebudu zastírat, že osobním znovuobjevením Saského Švýcarska jsem znovuobjevil nadšení z lezení. Óóó, jak je ten náš sport, životní styl, partner či partnerka pestrý! Saské Švýcarsko je pro mě tím opravdovým (horo)lezením v jeho nejčistší podobě. Někdo by řekl „skanzen“, já návrat ke kořenům, splynutím lezce se skálou. Avšak, jak vyplyne i z níže psaného, i saské lezení se posouvá, citlivě přizpůsobuje trendům, potažmo lezcům samotným.

 

Psát ucelený článek o Saském Švýcarsku po pouhých dvou sezónách (pominu-li předchozí sporadické výjezdy) je možná drzost. Ty dva roky však byly opravdu intenzivní a nechávají na mě nesmazatelné stopy. Tuhle jsem se třeba vzbudil po strašlivém snu: Jdeme se synkem odškrtnout další věž ze seznamu a ejhle, kolem věže stánky s "wursty a bírem" a muzika a sláva. SBB (saský lezecký spolek) slaví výročí od prvního přelezu. Zatímco Štěpán si jde vysólovat věžku, já si musím odskočit. Vrátím se z onoho místa, Štěpán spokojený (už zpátky) dole, já taky (stále) dole, vlastně taky spokojený. Spokojený do té doby, než se kouknu do místa, kde byla věž. Ano, byla. Teď tam není! V němém úžasu se ptám Němců, kde že je ta věž. „No tu už jsme uklidili, balíme, sláva končí.“

Začátky saského lezení / zdroj: www.blog.saechsische-schweiz.de

 

Těch stoletých výročí má za sebou možná většina saských věží. Vždyť letos je to 160 let, od data prvního výstupu v oblasti, a brzy na to vznikly i první základy volného lezení (v pionýrských dobách před definováním pravidel se často ve výstupech objevovaly tesané schody, a i onen sto šedesát let starý první výstup se neobešel bez dobyvatelského ducha za pomocí dřevěných výztuží). Evropa a vlastně celý svět používali prakticky až do konce sedmdesátých let dvacátého století k postupu skoby, smyčky, žebříčky (a v Dolomitech i dynamit), ale tady se drželo a drží striktní pravidlo postupu pouze za pomoci vlastní síly. Pravda, jakmile se objevila těžší stěna, velmi často se použilo stavění.

 

Saské Švýcarsko je obrovské. Není se tedy čemu divit, že to chvíli trvá, než se tu zorientujete. Zcela upřímně, lezečtí průvodci tomu moc nenapomáhají. Pro orientaci v terénu, přístupy apod. tedy raději používejte mapové weby. Já si nemohu vynachválit ten zaběhlý český, kde je každá věž a snad každá cestička. Mapu si ideálně stáhněte, na řadě míst si užijete nulový signál. Na zkratkovité popisy vedení cest si zvyknete rychle i bez převelikých znalostí němčiny, stejně tak na pořadí cest zprava doleva, co bývá problém je popis starých cest typu: středem severní stěny ke kruhu a zleva na vrchol. To mohlo bezvadně fungovat před sedmdesáti lety, ale dnes je ve stěně deset cest s náhodně rozesetými dvaceti kruhy a v průvodci se popisy nových cest odvolávají na tu jednu původní, kterou v tom guláši najít... Bloudění a dohadování se, kterou z variant zrovna lezete, k tomu tedy neodmyslitelně patří. Nebo lezte spáry, komíny či hrany, tam se (asi) nespletete . Než se dostaneme k popisu jednotlivých částí tohoto skalního blázince, ještě pár obecně platných pravidel pro celou oblast: Naučte se smyčkovat. Nelekejte se velkých vzdáleností mezi kruhy, které jsou v klasických cestách osazeny pouze tam, kde se štandovalo nebo dalo dobře zatlouct z volné pozice. Smyčky fakt užijete, jsou tu i úseky za devět jištěné jen smyčkami, ale dá se to zajistit téměř sportovně. Ufony jsou taky možné, ale jen ty textilní. Maglajz rozhodně ne, za ten vás tu rovnou bez varování zastřelí. Klasifikace je oproti tuzemsku měkčí a rozhodně se na ní dá více spolehnout než na občasné úlety z našich skal. V popisech cest najdete obrovské množství dodaných kruhů, které neosadil při svém výstupu prvovýstupce (že by vyzrálost?). Leze se pouze na věže a stěny, které jsou s nimi spojené, povolených je i pár tradičních okrajových masivů. Za mokra se lézt samozřejmě nesmí, časové omezení obvykle neexistuje. I v nejpřísněji chráněných částech národního parku naleznete povolené možnosti bivakování kryté převisem. Je to spojené s tradicí horolezectví a spát zde smí právě pouze horolezci. Od loňska je bohužel zakázané spaní v první polovině roku i na těchto místech.

 

Zvláštní kapitolou je logistika. Na parkoviště se vybavte velkými hrstmi mincí, protože na většině parkovišť nezaplatíte běžnými bankovními kartami. Ceny parkovného jsou mezi 5 a 12 € za den. Občas se vyplatí kouknout za přední sklo sousedního auta, zda tam není lístek „parkautomat defekt“, protože jinak to zjistíte až po zhltání mincí nenasytným automatem a s kyselým ksichtem napíšete za své okno stejnou větičku. Zákazy stání či nezaplacené parkovné se poměrně čile oceňuje pokutami, ale nejsou abnormálně vysoké. Prakticky téměř všechna parkoviště jsou povolená do 22 hodin, se spaním v autě je tedy docela problém.

 

V rámci objektivity (které teď vzhledem k nadšení asi nejsem schopen) mě napadají tři kaňky na kráse Saského Švýcarska. Tak prvně se už i tady objevují borháky. Nějak mi to sem nesedí. Zejména sportovní lezci pak dobře znají magnéziem načárkované chyty. No jo, ale jak si vystačit bez bílého prachu? Bohužel (fakt zcela ojediněle) přijde na řadu hřebík a rýha do skály. Poslední povzdech směřuje k jištění „Schwebe“, tedy k postupu prvovýstupce za pomoci nějakého bokem stojícího jistícího bodu (nejčastěji strom). Už sama představa, že v národním parku lezec zdolá nejprve poblíž stojící strom a teprve pak se pustí do výstupu skalního, zní zajímavě, což teprve případy, kdy už tam strom není a vznikne totální vražda. Mimochodem, obdobně nebezpečné situace se stávají i v některých volných přelezech původních stavění (a to na mnohapatrové lidské pyramidy byli a jsou „Sasíci“ experti). Co třeba kruh navíc?

 

AFFENSTEINE

Bloszstock a okolní věže

 

Záměr jít Saským Švýcarskem abecedně nás zavede rovnou do srdce této oblasti. Kdo bude s lezením v Sasku začínat, určitě to nebude v oblasti Affensteine. Cesty jsou zde převážně vysoké, věže nedostupné. Naprostá většina lehčích cest vede komíny a spárami. Těžší věci se lezou často v liniích spár a hran, jsou tu ale i absolutně výjimečné padesát a více metrů vysoké kolmice po lištách a dírkách v tom nejlepším materiálu.

 

Východištěm je údolí říčky Kirnitzsch (Kirnitzschtal), do kterého buď od Bad Schandau vjedete autem, busem nebo oblíbenou historickou tramvají. Když jí v autě poprvé potkáte za zatáčkou v protisměru, trochu vás to překvapí, ale zvyknete si. Parkoviště v údolí jsou poměrně malá (vesměs placená) a během víkendů v turistické sezóně si rozhodně přivstaňte, jinak svého plechového miláčka nebudete mít kde nechat. Ideální jsou samozřejmě všední dny. Oblast je poměrně hojně turisticky využívána, ale poznáte to zejména právě na parkovištích a velkých cestách, výše ve skalách už pouze podle vzdáleného vláčku pestrých bund a triček na ferratě nebo turistické cestě.

 

V Affensteinech prostě MUSÍTE začít na Bloszstocku (někde též Bloßstock). Prakticky cokoli tu polezete je vážná a krásná věc. Nejlehčí parádní věcí je Westwand VIIb, oblíbená je „železem pobitá“ údolní stěna (končí vždy širočinami), z opačné strany Rudolf-Fehrmann-Gedänksweg VIIIb zase komínem začíná. Tato cesta je věnovaná vynikajícímu lezci přelomu 19. a 20. století a autorovi vůbec prvního lezeckého průvodce na Sasko z roku 1908. Panuje o ní zvěst o dvacetimetrovém pádu pod posledním kruhem, ale dá se to zajistit smyčkami a vlastně je logičtější i ten polední kruh vynechat a valit rovně. Hned naproti láká jasná hrana Westkante VIIIc na Kreuzturm, která po natření spodní části penetrací nabízí famózní lezecký zážitek. A takhle bychom mohli jít jednou skvělou vážnou perlou vedle druhé. Wand der Abendröte IXb na Nonnengärtnera s českou stopou v narovnání za Xa a hned vpravo velkolepá dvanáctka jednoho z nej současných lezců oblasti Roberta Leistnera. Kousek dále doprava něco pro „normální lidi“: skvělý test lezení na tření ve stoleté klasice W-Kante za VIIa na Brückenturm. Naproti pak obrovská Arnoldovka Talseite (IXb) na jednu z nejméně dostupných věží oblasti, Teufelsspitze. Romantičtí klasici určitě uvítají možnost vylézt si klasickou čtyřku (bez stavění VI) na Brosinnadel, opět testem tření jsou pěkné téměř sportovně jištění plotny VIIb – VIIIa na menšího, asi třicetimetrového, Ambosse. Rychle mineme rozložitou věž Flachsköpfe (velká údolka za VIIa), Freier Turm (devítkový „Feuerwand“ je prostě něco!) a Freie Wand.

 

Přeběhneme přes údolíčko a dorazíme k dalšímu skalnímu blázinci. Na Rokokoturm zkuste slavný Bergfinkenweg VIIIb, z jehož traverzu od spáry ke spáře existuje možná vůbec nejstarší dochovaný přesný popis bety, tedy v jakém pořadí nabrat dírky a přesouvat nohy (rok 1949). Pokračujeme na Wilder Kopf se skvělou poměrně dobře zajištěnou stěnovkou Strubichkante za VIIIa nebo s poněkud děsivějším přímým nástupem za VIIIb, a Wilde Zinne s cestou, která doslova praští do očí: Gemeinschaftsweg VIIIa. Jest to absolutně nádherná nekompromisní mírně převislá šedesátimetrová spára a ukázka, jak se kdysi stavělo opravdu úplně všude: původně hned čtyři stavění. Kdo nedává osmy, vychutná si hned vedle na tutéž věž další obrovskou klasiku, dvouhvězdičkový Aehliweg VIIb.

 

Zejména pro poněkud méně vážné lezení si rozhodně zajděte o patro výše, kde dokáží překvapit malé skupinky věží. Tak třeba krásné romantické místo s trojicí věží s názvem „Leuchterweibchen-…“, od nichž si můžete odskočit ke krásným výhledům na Bloszstock a okolí, nebo o kousek dál směrem na SZ skupina tzv. trojčat (Drillinge). Těm jasně vévodí nádherná věž ala tuzemský Císař, nečekaný to zjev uprostřed ničeho, Hauptdrilling. Na něj (bohužel) vylezou jen ti zralejší lezci, nic pod VIIc sem nevede. Nejhezčí možností je cesta Dietrichsweg, ideálně variantou Düngervariante právě za VIIc se stavěním nebo VIIIa čistě. Na ostatní z „trojčat“ vyberete i lehčí cesty.

 

Listujeme průvodcem dopředu, ale pokračujeme zase na úroveň hlavního pásu věží směr SZ, kde poněkud ukryto v bočním údolí, ční vysoko k nebi nádherné seskupení skal kolem Rohnspitze. Na tuto věž lze určitě doporučit Reizweg za VIIc se stavěním nebo VIIIb bez něj. Klasická ukázka toho, že občasné volné přelezy původních stavění umí být poměrně nebezpečné (tohle lze přijistit kruhem z cesty za hranou). Na sousedního Domwächtera určitě nevynechejte velmi sjízdné stěnové VIIIb Säbel direkt, přes údolí si zajděte na Domkanzel, v jehož mohutné údolní stěně stojí za přelezení snad všechny cesty, nejlehčí je však Arnoldovo VIIIc Traumzeit, kde nejtěžší úsek zajistíte dobře držícími menšími smyčkami.

 

Na druhou stranu od Bloszstocku se hrdě pne Wolfsturm s pěknou věcí od našeho známého vývozního artiklu jménem Čihula a také s jednou z nejděsivější věcí oblasti, Talseite od Arnolda. Ale to už si opravdu můžete říkat „velký kluci“! Nervy si uklidníme pěší cestou na „horu“ Frienstein, kde už vlastně jako balzám vychutnáme jednokruhovku Rieberzahlstiege VIIIc. O ní se na známém diskusně-informačním webu teufelsturm.de mj. píše: „Známy jsou mi dva pády, oba skončily zlomením nohy. S takovým rizikem (stejně jako při fotbale nebo MTB) se zkrátka musí při lezení počítat“. Konec citátu. Takže, sportu zdar! A zelená je tráva!

 

Logistika: menší placená parkoviště, místní hromadná doprava

Lezení: převážně velmi náročné, pro pokročilé lezce

Proč sem jet: obrovské klasiky, věž Bloszstock, převážně klid

Proč sem nejezdit: pískovcový začátečník má velmi omezený výběr cest

 

 

BIELATAL

Velký a Malý Herkulův sloup

 

Rozcuchané věže v údolí říčky Biela a jejich přítoků jsou v abecedním seznamu oblastí na druhém místě, jedničkou jsou však vzdáleností k našim hranicím a zároveň jsou i nejlepším terénem pro první seznámení se se Saským Švýcarskem. Bielatal plynule navazuje na věže v Ostrově, a přesto je zde lezení hodně jiné. Věže a věžky jsou protkány množstvím spár a trhlinek, stěny mají obvykle pozitivní chyty. Často velká železitá ucha nebo alespoň lišty. Lezení na tření je tu zastoupeno nejméně ze všech dalších oblastí Saska. Je tu velké množství dobře jištěných lehkých cest, dodaný kruh potkáte i ve čtyřce.

 

Hlavní údolí mj. se známými Herkulovými sloupy je velmi oblíbené a často rušné. Přirozeným východiskem je placené parkoviště přímo v srdci skal, odkud je to k nejbližším skalám sotva pět minut chůze. Větším problémem než poplatek 6€ je určitě riziko, že o pěkných víkendech se na parkoviště nevejdete a v celém údolí jinde nezaparkujete. Pokud chcete chytit místo, určitě si přivstaňte. Alternativou je trochu vzdálenější, ale příjemné stání zde: 50.8441339N, 14.0195281E, oblíbili jsme si možnost přijet na kole z Ostrova.

Nejvíce navštěvovanou částí je okolí věže Johannsmauer, kam jeďte ve všední den. Dodaná jištění, možnosti dostat se na věže snadnou cestou a hodit lano shora, ale i krásné prostranství nad věžemi dělá z části ideální terén pro začínající lezce a rodiny. Výrazně menší lezecký ruch je naproti na Herkulových sloupech a jejich okolí, „Václavák“ však z tohoto kousku přírody dělají turisté. Tedy opět zavítejte raději ve všední dny nebo v zimě. Díky tvrdosti materiálu a členitosti se tu dá lézt takřka po celý rok. Na druhou stranu je zde kvůli větší nadmořské výšce častější sněhová pokrývka než v údolí Labe. Kdo chce alespoň trochu klidu, popojde údolím proti směru toku říčky, kde jsou na výběr jak slunné stěny, tak zastíněná strana údolí. Ještě klidnější jsou pak stěny v údolí potůčku Dürre Biele, kam se dá snadno dostat i z Čech.

 

Doporučovat konkrétní cesty je velmi obtížné, neboť těch krásných je tu opravdu hodně. Menší výběr mají snad akorát „desítkaři“, těžkých věcí je tu pomálu. Výzvou jsou bezesporu údolní stěny z Ostrova přístupných vrcholů Grenzturm (velký a malý), mně se hodně líbí tišší skupina věží Wiessenstein (spíše vážnější cesty včetně legendární zabijácké Rostkante), láká také vysoká stěna Bergstation, nemenší Falkenwand a jeho okolí, samozřejmě pitoreskní Herkulessäulen (na „malý“ pěkná čtyřka, na „velký“ pěkná, ale vážnější šestka), Chinesischer Turm (pětička z jihu) nebo vyzývavá jehla Dürrebielenadel. Pokračovat by se dalo ještě dlouho. Velmi dobrým pomocníkem při hledání hezkých cest jsou hvězdičky, přičemž tady je i těch dvouhvězdičkových lehkých opravdu hodně. Shrnu-li to, vybavte se spoustou plocháčů na obhozy a dalšími uzlíky (mezi talíři skvěle drží zase plocháče) a vyražte. A nic nedbejte na to, že velký ostřílený pískař bude možná tuhle oblast tak trochu dehonestovat. Věřte, že jenom tady vystačíte na několik životů.

 

Logistika: placené i neplacené parkoviště, kolo

Lezení: výběr cest lehčího a středního stupně s (na pískovec) dobrým jištěním

Proč sem jet: skvělý začátek pro lezení na písku, chyty

Proč sem nejezdit: v sezóně hodně lidí (lezců i turistů)

 

 

BRAND

Pohled na mohutnou stōnu Grosser Halben

 

Vida, jaký zcela jiný svět se nám hned nabízí v porovnání s Bielatalem. V Brandu se nějaká ta voštinka sice také najde, ale jasným hegemonem jsou tu plotny a lezení na tření. A to včetně sakra těžkých hrůz (XII) v kolmých stěnách s oblými, a ještě více oblými oblinami. Převážně na bombově pevné skále (asi největší rozdíl oproti lezení na třetí v později popisované oblasti Schrammsteine). Taky je tu klid, skoro až divočina. Náročné lezení, kde to lehké vede převážně komíny a spárami, ale i absence výrazných turistických cílů dělá oblast atraktivní pro lezecky - vyspělé romantiky. Nejvíce lidí sem zavítá od hrádku Hohenstein, kde v pohodě zaparkujete, z druhé strany se dá do oblasti dostat od malého parkoviště zde: 50.9628225N, 14.1319025E nebo většího (často plného) zde: 50.9605642N, 14.1054947E.

 

Vesměs velkými počiny jsou přelezení klasických cest v okolí věže Brandkegel či přímo na ní, nevynechte Polenztalwächter, který byl poprvé vylezen už okolo roku 1880. Obrovitými stěnami lákají Grosser a Kleiner Halben, na ten menší vede krásná dvouhvězdičková sedma z jihu Aehliweg. Oblíbené (oprávněně) jsou osmičkové a devítkové cesty na věž Riesenechse, kde přece jen občas natrefíte i na nějaký chyt.

 

Logistika: menší placená parkoviště

Lezení: náročné, hodně techniky, spíše pro pokročilé lezce

Proč sem jet: klid

Proč sem nejezdit: absence lehkých cest a chytů

 

 

Ve druhém díle nás čeká pokračování oblastmi Gebiet der Steine, Grosser Tschandn a Kleiner Tschand. Tak se těšte a zkraťte si čekání třeba jarní revizí smyček.

 

 

---

text: Petr Resch

foto: archiv Petra Resche