Měsíce plánování, organizování, realizace a pak nervozita, aby vše dopadlo dle plánu. Cílem bylo připravit závod Evropského poháru na světové úrovni. Udělat vše pro spokojenost závodníků i diváků, abychom se za rok sešli znovu a v ještě větším počtu. Povedlo se! Nedělní slunečná obloha byla prvním velkým znamením, že vše dobře dopadne. Ani jsme se ale neodvážili doufat, že až tak dobře. Zlatý Adam Ondra a Eliška Adamovská na šestém místě byli tou nejlepší odměnou pro nás organizátory i diváky, kterých do Letňan dorazilo na 1 500. 

Po sobotní kvalifikaci, kdy v konkurenci 160 závodníků nastoupila také šestnáctka českých reprezentantů doplněných o mládežnické talenty a “matadora” Romana Kučeru, postoupili hned čtyři z nich do nedělního semifinále. Své místo mezi čtyřicítkou nejlepších si zabrala Eliška Adamovská, Adam Ondra, Roman Kučera a Martin Stráník. Ve svém osudu měla závodníky po celou dobu šestice stavěčů v čele s hlavním stavěčem Jacopo Larcherem, kterého doplnili Vilda Chejn, Denis Pail, Vojta Trojan Honza Šolc a Michal Kalvas.

 

“Neměli jsme striktní zadání a spíše jsme jeli takzvaně “freestyle”. To znamená, že myšlenky jsem tvořili podle sebe. Předem jsme věděli, kdo na závod přijede, takže jsme dodržovali nějakou výkonnostní úroveň. Jelikož stavěčský tým tvořil z 90% čeští stavěči, někdo by mohl říci, že Adam vyhrál kvůli nám, že jsme mu to postavili na míru. Ale tak to není, protože Jacopo jako hlavní stavěč udržuje rovnost a ani my, jako čeští stavěči, nechceme stavět někomu bouldery na tělo, protože to není fair play.” (Denis Pail, stavěč)

 

Už od ranních hodin přicházeli diváci podpořit naši jedinou semifinalistku Elišku Adamovskou, kterou čekaly čtyři náročné bouldery a dvacet obtížných soupeřek. Narozdíl od kvalifikace lítaly topy jeden za druhým a pro postup do finále tak bylo potřeba získat alespoň dva a zbylé bouldery zónovat. Eliška nastoupila s čistou hlavou a nadšením ukázat se před domácím publikem do prvního boulderu v technické kolmici, kde kromě prvního špatně nastoupeného pokusu zapsala top na flash! Motivace do dalších boulderů tak byla veliká, což se ukázalo hned ve druhém, kde v prvním pokusu dosáhla zóny, ale už se nedostala přes oblinu pod topem. Podobně se jí dařilo také ve třetím extrémně silovém boulderu, kde se bylo potřeba dynamicky protlačit přes vysokou nohu do nepříjemné oblé řezky, na kterou Elišce scházelo jen pár centimetrů. Chuť si opět zlepšila na čtvrtém, tedy závěrečném boulderu, na jehož topnutí jí stačily pouhé dva pokusy. Ačkoliv předvedla skvělý semifinálový výkon, byla ona i všichni ostatní ve velkém napětí do samého konce kola, jelikož Eliščin výsledek se pohyboval přesně na hranici postupu. Po dolezení poslední závodnice bylo jasné, že pro tentokrát se musí Eliška spokojit s devátým, tedy prvním nepostupovým místem, a to kvůli jedinému zbytečnému pokusu v samotném úvodu závodu, kdy byla rozhodčím zastavena z důvodu špatného startu a nástup tak musela opakovat. O to větší bylo její zklamání, jak blízko k vysněnému finále byla. A o to větší radost měla, když se na základě českým týmem podaného protestu ukázalo, že zákrok rozhodčích na bouldru číslo jedna byl ukvapený, v nesouladu s pravidly a pokus se tedy nepočítal V tu chvíli se Elišce otevřela brána do finále dokořán. 

V mužském semifinále byla česká účast výrazně početnější, hned tři naši lezci měli možnost ukázat českému publiku, co v nich je. Na základě pořadí z kvalifikace nastoupil jako první z Čechů ostřílený Martin Stráník, který je na české i světové scéně dobře známý. S naprostou převahou se pustil do prvního boulderu a jen velmi málo chybělo, aby zahájil flashovým přelezem. Bohužel, v posledním kroku mu smekla noha a na top jsme si tak museli počkat do druhého pokusu. Hodně síly Martin vypálil ve druhém boulderu, kde se mu opakovaně nedařilo prostoupit úvodní dynamickou pasáží po oblinách. V posledních vteřinách ale ještě více zabral a dolezl si pro zónu. Bohužel, na více bodů již Martin nedosáhl a obsadil 17. místo. Druhým v pořadí byl Roman Kučera, zkušený závodník, kterého v současnosti známe spíše ze závodů Českého poháru a v reprezentaci již pár sezón nefiguruje. O to překvapivější a radostnější byl jeho postup z kvalifikace, ve které předběhl řadu mladších závodníků. V podání Martina a Romana bylo krásně vidět, že různé bouldery sedí různým typům lezců. Tam, kde Martin skóroval, měl Roman problémy a naopak, kde si Martin neškrtl, se Romanovi zadařilo. Skvělý výkon předvedl především na třetím silovém boulderu, kde získal top! V kombinaci se zónou v prvním a čtvrtém boulderu se tak Roman vyhoupl na 13. místo! 

 

“První dva nominační závody nedopadly úplně podle představ, takže jsem měl opravdu radost, když jsem se dozvěděl, že pro závod v Praze je rozšířený počet závodníků. Mým cílem bylo nedělat zbytečné chyby a protože jsem neměl představu o tom, jak je na tom zbytek závodníků, neočekával jsem žádný konkrétní výsledek. Před kvalifikací jsem si říkal, že to bude boj o zóny a když jsem skončil se třemi topy a čtyřmi zónami a ostatní mi začali říkat, že jsem v semi, tak jsem tomu nevěřil. Semifinále už bylo o poznání těžší a také jsem dělal více chyb, ale i tak jsem se svým výkonem nadmíru spokojen.”
(Roman Kučera)

“Bylo skvělé mít Evropský pohár u nás a doufám, že v následujících letech budou další závody. Povedlo se to perfektně z hlediska organizace. Můj výsledek mohl být o něco málo lepší, ale kvalifikační kolo mi ubralo hodně sil a v semifinále jsem tak jel na půl plynu. I přesto beru 16. místo spíš pozitivně a jsem šťastný, že u toho se mnou byla rodina.”

(Martin Stráník) 

Našlapané publikum čekalo především na to, co předvede světová jednička Adam Ondra. Ten nezklamal a jako obvykle předvedl s bouldery nerovný boj. Prvními třemi se prošel zcela bez zaváhání a zastavil ho až ten poslední v technické kolmici, kde si neporadil se skokem ze zóny. Naprosto shodného výsledku dosáhl také francouzský olympionik Mickael Mawem a podělili se tak o první příčku. 

 

S přicházejícím večerem se už před pódiem tísnily davy a netrpělivě čekaly, až v osmičce nastupujících finalistek (pozn. vzhledem k Eliščinému uznanému postupu mělo startovat devět závodnic, favoritka Staša Gejo ovšem z časových důvodů souvisejících s přesunem na Světový pohár do Soulu do finále nenastoupila) uvidí také Elišku. Ta, jako závodnice postupující z osmého místa, zahájila celé kvalifikační kolo na prvním boulderu. Jak sama později řekla, kdyby měla  tipnout jeden finálový boulder, který vyleze, byla by to právě tahle kolmice, což je její parketa. Čáru přes rozpočet jí však udělal náročný krok do zóny, kdy se bylo potřeba převážit přes miniaturní chyt a špatné nohy. Počáteční “neúspěch” rozhodně nepřidá na psychice a tlaku, který někteří závodníci zažívají, což je rozhodně Eliščin případ. Ta dlouhodobě vnímá hlavu jako svou největší slabinu a usilovně pracuje nejen na zlepšení fyzické, ale právě také psychické kondice. Bohužel, ani druhý boulder, kde bojovala se skokem do oblin, jí nepřidal optimismu. Ačkoliv s každým pokusem byla blíž a blíž k jejich udržení, nezbyl jí dostatek času ani sil. Ve třetím boulderu, který vzbuzoval hrůzu už od pohledu, předvedla neuvěřitelnou sílu a nejrychleji ze všech závodnic se dostala přes sérii stisků bez nohou až do zóny. Stejně, jako v několika dalších boulderech na tomto Evropském poháru ji však limitovala ramena a nedokázala se protlačit do dalšího chytu a topnout. Satisfakcí pro ní samotnou i pro diváky byl její výkon na čtvrtém boulderu. Eliška se nenechala rozhodit a do svého posledního boulderu nastoupila odhodlaná předvést, co v ní je, a to se povedlo! Jako jediná finalistka ho dokázala topnout a vyšvihnout se tak na úžasné 6. místo! Vítězkou závodu se stala Rakušanka Eva Maria Hammelmüller.

 

“V semifinále a finále jsem byla dost nervózní, měla jsem stísněné

pocity z očekávání ostatních a hlavně z mého vlastního, jelikož

v poslední době jsem se boulderingu opravdu hodně věnovala a dost tomu obětovala.To, že jsem se dostala do finále ale naprosto předčilo

mé očekávání a namotivovalo mě to se v boulderech dál snažit, protože vidím, že ta práce nepřišla vniveč. Moc jsem si to užila, mám radost, že jsem to uhrála s hlavou, že i poté, co se mi na prvních třech boulderech nedařilo, jsem zvládla vylézt ten poslední. Navíc jsem měla možnost objevit nějaké další slabé stránky, na kterých teď můžu pracovat. Především slabá ramena, která mě hodně ovlivnila hned v několika boulderech. Těším se, až budu ještě lepší a budu moct předvést

českému publiku fakt super výkon, na který budu pyšná.”

(Eliška Adamovská)

 

Třešničkou celého závodu bylo finále mužů. Na to si museli diváci počkat až do pozdějšího večera, ale jak každý fanoušek sportovního večera ví, nejlepší atmosféra přichází až se soumrakem. Stejně jako ve finále žen i tady mělo Česko svého reprezentanta, koho jiného než Adama Ondru. Adam narozdíl od Elišky nastupoval do finále jako poslední, takže o napětí nebyla nouze. Zatímco některým soupeřům včetně druhého favorita Mickaela Mawema se příliš nedařilo, Adam nastoupil a jel jako mašina. Na rozlousknutí prvního boulderu mu stačily pouhé dva pokusy, a jak sám zhodnotil tento boulder “hodil ho do pohody”, to bylo zcela patrné ve druhém, kde si na flash poradil se silovým převisem. Nakonec i na Adama dokázali stavěči vyzrát a do třetího boulderu zařadili takzvanou “třistašedesátku”, což rozhodně není Adamův ani mnoha jiných oblíbený prvek. Adam se na toto přetočení po dvou dírkách a dosažení zóny  pokoušel vyzrát po svém, což se mu nakonec podařilo, ale už nestihl prostoupit sérií stisků do topu. Třetí boulder mužského finále tak zůstal jediným nikým nepokořeným boulderem. Do posledního boulderu nastupoval Adam se shodným skórem jako Lotyš Edvards Gruzitis, tedy s dvěma topy a zónou. Gruzitis už měl však za sebou i poslední boulder a tedy o top navíc. Šlo tak především o počet pokusů, v kterých musel Adam na top dosáhnout. Dav šílel, když v zóně založil koleno a v no handu si zcela bez problémů řekl o ovace a hlasitou podporu. Šílel však ještě více, když mu v zápětí v kroku do topu smekla noha a spadl. Ve druhém pokusu už se soustředil plně na to, aby dolezl a když topl, Letňany se otřásaly v základech! 

 

"Bral jsem tento závod jako velmi příjemnou povinnost. A když už tady závodím, tak bych měl dělat show, což se dneska povedlo. Byl to závod v domácím prostředí, ale nebyl to Světový pohár, mistrovství světa nebo nedej bože olympiáda, tak jsem si to mohl užívat jen s malou dávkou stresu, což je úplně něco jiného, než když je to závod, ve kterém jde o hodně." (Adam Ondra)

Atmosféra, kterou se v neděli podařilo vytvořit bavila nás a věříme, že i vás. Čas mezi jednotlivými koly skvěle vyplnil první závod série Českého poháru v trickline, který probíhal v dopoledním kvalifikačním a odpoledním finálovém kole. Stejně jako při finále boulderů dav nevěřícně sledoval, čeho jsou (nejen) kluci na tricklinách schopní! Věříme, že ani děti se po celý den rozhodně nenudily a užily si na různých disciplínách připravených v rámci doprovodného programu. 

"Líbilo se mi, že jsem poprvé viděl českýho borce Adama Ondru naživo lízt, jednou bych na tom pódiu rád stál a byl taky tak dobrej. Taky se mi moc líbilo, jaký triky se dají dělat tricklině a měli tam dobrý klobásy.” (Tonda Kalaš, mladý divák)

Mít v Česku takovýto mezinárodní závod je obrovská pocta, radost a také zodpovědnost. Mnohačlenný tým na jeho organizaci usilovně pracoval několik měsíců, během závodního víkendu bylo nasazeno více než čtyřicet lidí, kteří se ze všech sil snažili, aby vše probíhalo jak má. Malé chybky by se možná našly, ale podobně jako Eliška, i my bereme slabé stránky jako příležitosti a skvělý prostor pro zlepšení, abychom pro vás diváky, závodníky i nás samotné zvládli příště uspořádat akci ještě lepší a kdo ví, třeba větší.

Odměnou za naši odvedenou práci jsou nejen skvělé sportovní výkony, které jsme měli možnost sledovat, ale především pozitivní ohlasy, které se k nám dostávají ze všech stran, a kterých si velmi vážíme. 

 

“Chtěl bych vám pogratulovat ke skvělé akci! Publikum, které tu bylo, bylo neuvěřitelné. Prostě úžasné místo i atmosféra.”

(Aukje Van Weer, tým Nizozemsko)

 

“I když jsem se částečně účastnila organizace tohoto závodu a objela jako kouč desítky dalších mezinárodních závodů, byla jsem ohromená velkolepostí této akce. Skvělá show, atmosféra, komfortní podmínky pro všechny závodníky a dobrá profi organizace celého týmu mě nadchly. Když to vše bylo podpořeno ještě výbornými výkony našich závodníků v opravdu velké konkurenci, tak není co dodat.”

(Saša Gendová, trenérka české repre)

 

Velké poděkování patří Jirkovi Žákovi, hlavnímu hybateli všech závodů ve sportovním lezení, které v Česku máme. Nebýt Jury, není nic. DĚKUJEME. 

 

"Velká jízda, kterou jsem si opravdu užil, a která by nebyla možná bez skvělého týmu, který se podílel na přípravách i celé akci. Ještě nyní jsem plný emocí a vím, že to má smysl dělat. Takže se těšte zase za rok."
(Jirka Žák, ředitel závodu)

 

Na závěr děkujeme také partnerům. Firmě P3 Logistic Parks, která spolu s Jungle Letňany poskytla skvělý prostor, tréninkové aplikaci Yarmill, kterou aktivně používá nejen celá česká reprezentace, ale také systém péče o talentovanou mládež ČHS, firmě Anatomic, jejíž chyty prověřili evropské lezce, firmě Alpine Pro za dodání oblečení pro organizační tým a samozřejmě také mediálním partnerům Radiožurnál Sport a ČT Sport Plus za šíření informace o této akci do světa. 

---

M. Košatková, ČHS