Ve dnech 15.-18.10. probíhalo v Paříži ME ve sportovním lezení. Pro šéfku reprezentace Helenu Lipenskou vše vlastně začalo už v úterý 14.10., kdy bylo oficiální zahájení a rozdílení instrukcí koučům jednotlivých zemí.

První závodní den, ve středu, se v menší hale zahajovalo kvalifikacemi boulderů nejprve žen, poté mužů. Z našich dívek se nominovala Silva Rajfová, Helena Lipenská a Nelly Kudrová. Narychlo změněná pravidla počtu účastnic ještě umožňovala lézt Lucce Hrozové, ale ta, neznaje vývoj událostí, trénovala do poslední chvíle a na bouldery se cítila unavená. Profily věží neumožňovaly příliš technického lezení a spíše bylo nutné pořádně silově zarvat. Jedinou postupující v našich barvách byla po kvalifikaci šestnáctá Silva Rajfová, Helena Lipenská skončila shodně s Nelly Kudrovou na 35.místě. Nelly se smolně zranila na prvním relativně lehčím boulderu, a tak musela vzdát závod na obtížnost.
Mezi muži byl poměrně blízko k postupu do semifinále Martin Stráník, když skončil na 23.místě (do finále postupuje 20 nejlepších). Martin přelezl 4 bouldery, bohužel na více pokusů, než bylo na postup zapotřebí. V nezvykle početném startovním poli se rozhodně neztratil ani Kuba Hlaváček, když dal tři topy a skončil 42.

Ve čtvrtek 16.10. byly již na programu se vší slávou v nádherné hale velikosti minimálně pražské T-mobile arény kvalifikace obtížností mužů i žen, večer pak kvalifikace rychlosti. Tomáš Mrázek si v pohodě dolezl pro top na cestě „kde nebyly těžké kroky“. Ani ostatní borci neudělali ostudu a ve startovním poli čítajícím osm desítek borců obsadil Martin Stráník 31.pozici, Petr Resch byl 44. a Kuba Hlaváček 55.
Při Nellyně neúčasti jsme v ženské obtížnosti měli pouze dvojí zastoupení. Z boulderingu orvaná Silva Rajfová skončila 33. a pouze potvrdila, jak těžké bylo obě disciplíny lézt dva dny po sobě. Cesta příliš nesedla Lucce Hrozové, která obsadila 30. místo.
Ve večerních kvalifikacích rychlosti se našim barvám dařilo o mnoho lépe. Lucka Hrozová lezla velmi pěkně technicky, nekazila a postoupila do dalších bojů z parádního 4. místa. Libor Hroza postoupil z místa dvanáctého, přičemž černou skvrnou toho večera byla zbytečně vyhrocená diskuse s rozhodčím o neregulérnosti závodních cest. Na první nepostupové, celkově 17. pozici, se umístil Martin Šifra. Také rychlost měla letos nezvykle početné startovní pole.

V pátek 17.10. se rozdělovaly první sady medailí. Muži měli na programu finále boulderů, kde dominoval domácí Jérome Meyer před Rakušanem Fischhuberem a Švýcarem Lachatem. Ženy lezly tento den semifinále a finále obtížnosti. Nádherným topem zvítězila Johana Ernst před vyhublou Majou Vidmar a Minou Marković.
Večer jsme pak byli zvědaví na účast Lucky Hrozové v rychlosti. Lucka si parádně udržela nervy na uzdě, koncentrovala se na výkon a zopakovala nádherné umístění z kvalifikace, tedy „bramborovou“ medaili.

Sobota byla plná očekávání. Silva Rajfová bouldery, Tomáš Mrázek obtížnost, Libor Hroza, rychlost. Tři žhavá želízka v ohni arény s šesti tisíci diváky, televizními kamerami, barevnými šou. Silva měla v semifinále žen docela smůlu, když na třech boulderech atakovala top, avšak pouze jeden dotáhla. Zejména na čtyřce to byla škoda, protože tam ho tečovala na první pokus a dalšími už se tak vysoko nedostala. Nakonec z toho bylo 17. místo. Pokračoval Tomáš v semifinále, kde jsme se docela báli, protože na postup byl nutný top. Tomáš však nechyboval a v pohodě postoupil. Prý to nebylo těžké, akorát pár menších chytů na závěr. Z favoritů a tedy Tomášových soupeřů vypadl Jörg Verhooven a Cedric Lachat, kteří se odvařili na boulderech. Lachatovi to alespoň přineslo vítězství v kombinaci.
Následovalo ženské finále boulderingu. Holky se praly s nádhernými technickými bouldery a na čtyřech trasách mohl divák výborně sledovat, co které jde a kde má slabinu. Obdivuji stavitele, který dokázal tak přesně naladit obtížnost. Vyhrála Slovinka Natalija Gros, která jediná dala 4 topy, rozhodně však tak, že by se v nich prošla. Druhá se třemi topy skončila největší favoritka, Rakušanka Anna Stöhr, na pokusy před Norkou Midtboe. Další dvě ženy měly 2, jedna jeden top.
Kolem osmé hodiny v atmosféře rockového koncertu (menšího) startovali muži svůj finálový závod. Hned první z nich, jediný domácí účastník finále Romain, si bezchybně, až roboticky, poradil s nesmírně technicky náročnou trasou plnou triků a dolezl tři chyty pod vrchol. Je snad trasa příliš lehká? Nervy pracují. (Později se dozvídáme, že domácí měli poměrně výhodnou pozici díky znalosti chytů po kterých se lezlo, zatímco ostatní borci na obhlídce pouze tušili, co je čeká nad stropem) Dlouho nemůže nikdo překonat hranu stropu, padá se v něm i kvůli chybám již pod ním, tedy dobré dva metry za Francouzem. Nastupuje Španěl Patxi Usobiaga Lakunza. Zase jinak řešené místo na obřím krápníku ve výlezu ze střechy, silově se sune podél její hrany a padá z teče o chyt na Romainem. Nastupuje Tomáš. Strojově přechází partie, kde před ním soupeři váhali, ačkoli i on leze nezvykle pomalu, protože cesta je fakt nesmírně nepříjemná na správnost pohybů. Silově přelézá krápník, zdá se, že má více síly než Usobiaga, pak však trochu zaváhá a po dalších dvou krocích skáče po Španělem tečovaném chytu. Ten míjí snad o jeden centimetr. Navíc ne pod ním, ale vedle něj. Míč se od břevna odrazil na brankovou čáru, řekl by fotbalista. Ale bedna je jistá. Poslední leze maličký sympaťák Ramón Julian Puigblanque ze Španělska. Už delší technické kroky v mírně převislé části ho stojí mnoho sil a padá uprostřed stropu, kde mu nekontrolovaně vypadly nohy. Tomáš má stříbro. Cesta dle jeho slov už tentokrát těžká byla, nesmírně technická, něco kolem 8c. Stavitel se později vyjádřil, že takhle „tricky“ cestu ještě nestavěl.

Honem přesun na pár posledních volných míst v pravé části haly a do arény jsou vpuštěni nabuzení borci na rychlost. Obecně lze říci, že jsou to lidé zcela odlišné stavby těla, než lezci na obtížnost a jasně tu dominují modré dresy ruské „sborné“. A už se startuje. Pátý v pořadí nastupuje na svůj osmifinálový boj i Libor Hroza. Chvilka napětí, vypnout hudbu v hale, posunout odrazovou plochu s časomírou. Připravit. Start. Jeden, dva, tři skoky a Libor náhle padá. Takhle smolně končí jeho účast a s ME se loučí šestnáctým místem. Další dění na stěně je tak rychlé, že jako francouzsky nehovořící účastník se v něm vůbec neorientuji. Po čtvrt hodině náhle zhasínají světla a já zjišťuji, že známe vítěze. Je jím Rus (kdo jiný) Evgeny Vaysekhovsky v čase 7,68 před Ukrajinci Maksymem Osipovem a Maksymem Styenkovyym. Mezi první osmičku se kromě Rusů a Ukrajinců dostal pouze jeden Polák.

 Z ME v Paříži přivezla naše reprezentace jedno stříbro a jedno čtvrté místo, což považuji za veliký úspěch. Určitě by ale bylo milé, kdybychom se častěji dostávali do druhých kol, protože konkurence a motivace svědčí tréninku. Takhle být u nás druhý znamená bohužel ve světě málo.

Petr Resch