Ivan "Kluvoš" Kluvánek patřil do éry poválečných horolezců, byl u prvních extrémních výstupů v zimních Tatrách, Kavkaz znal jako své boty.

Byl reprezentantem Československa, později trenérem reprezentačního družstva. Zemřel 16. 3. 2021 ve věku 93 let.

Kdyby na přelomu 40. a 50. letech nebylo komunistů a politických čistek na vysokých školách, možná by se Kluvoš k lezení vůbec nedostal. Do skal "utíkal" přávě před nástrahami režimu a tehdejší společností spolu s kluky z rodné ulice. Začínali na cvičných skalách na Pajštúně a v Sološnici. Kamarádi u lezení nevydrželi, a tak začal Kluvoš lézt s jinými, daleko za hranicemi bratislavského okresu. 

Čím více času trávil v horách, tím více byl horolezcem, už nešlo jen o únik před světem, ale o ryzí vášeň a lásku k lezení, skále i horám. Pomalu si budoval reputaci a postavení mezi tehdejšími významnými horolezci. Vycestovat do světových velehor bylo tehdy vpodstatě nereálné, a tak se na expedice trénovalo v domácích podmínkách, tedy Vysokých Tatrách. Na jednu takovou akci přizval Kluvoše v roce 1955 Arno Puškáš. Šlo o velkolepou akci, kdy měli poprvé kolektivně zdolat hlavní hřeben Vysokých Tater v zimě a expedičním způsobem, tak jako se to dělá v nejvyšších pohořích světa. 24 horolezců, 10 dní, 61 tatranských štítů. Vše  zvládli bez větších potíží a pootevřeli tak dveře nejen do velehor, do kterých když později vyjeli, byli dobře připraveni. 

Jako pro Slováka pro něj byly Tatry domácí hřiště a jen málokdo se může pochlubit tolika přelezy a prvovýstupy jako on. Například druhý zimní přelez Stanislawského cestou na Vysokou, třetí letní přelez Orlowskeho cestou na Galerii Ganku, první zimní výstup Cermanovou cestou na  Javorový štít a nespočet dalších.

Na konci padesátých let se Kluvošovi poprvé otevřely Kavkazské obzory a od té doby se tam často vracel. Mezi horolezci byl považován za znalce nejen tamních hor, ale i sovětských poměrů a byrokracie, ve které se naučil dobře chodit. Na Kavkaze vylezl řadu vážených cest, jako Schmadererův pilíř na Šcheldu, Severní pilíř na Šcharu, Severní stěnu  Ulluauz a další.

"Vysoké Tatry sú jedinečné a k nijakým iným sa nedajú prirovnať. Ale do Kaukazu som zamilovaný. Pre mňa kaukazským štítom nemôže konkurovať ani Hindukúš, ani Pamír."

V letech 1958 až 1961 byl členem reprezentačního družstva, dalších mnoho let jej trénoval spolu s Rudou Antoníčkem (Pozn. Ruda by právě dnes 17. 3, oslavil 100 let, zemřel v roce 2016). Za své sportovní úspěchy byl oceněn titulem Mistr sportu, později zasloužilý Mistr sportu.

Jako vedoucí exedice se podíval také do Pamíru, lezl v Alpách, Rumunsku, Španělsku. Norsku, zúčastnil se expedice do Hidúkuše v roce 1974.

Ikdyž později skončil s "velkým" lezením, lásku k horám neztratil, jen už nešlo ani tak o technicky obtížné lezení, jako spíš o horské túry. Byl nadšeným cestovatelem, ještě v 84 letech navštívil Kambodžu a v 90 naposledy i svůj milovaný Kavkaz. Zemřel 16. 3. 2021 ve věku 93 let. 

Více o životě a zážitcích Ivana Kluvánka si můžete přečíst v knize Navždy první od Martina Krejsy.

M. Košatková

foto: Archiv Ivana Kluvánka