Popis:

Významný český horolezec, autor velkého množství prvovýstupů v českých a mioravských skalách, včetně Údolního Kapelníka. Významně se zapsal do historie Julských Alp prvovýstupy na Širokou Peč a Frdamane Police. Významné výstupy v Saských pískovcích. Zahynul ve Vysokých Tatrách ve východní stěně, kde ho se spolulezcem strhla lavina

Životopis:

Narodil se 17. 1. 1938 v Chotěšicích. Vyrůstal v rovině. V mládí nikdy neviděl hory ani skály, ale touha po výšce mu byla vrozená. Proto se vyučil pokrývačem. Když šestnácti letech poznal poprvé skály, otevřel se mu rázem nový svět. Od první chvíle byl lezcem velkého formátu. Byl snad jediným všestranným lezcem u nás. Měl jemný cit pro skálu a dokonalý smysl pro rovnováhu, velké ruce a úžasnou sílu v prstech.

Při první návštěvě pískovce vylezl ve Skaláku z klukovského rozmaru na počest jmen svých nejlepších kamarádů tři nové cesty na Oldříška, Václavíčka a Josífka. Byl to pro něho rozhodující okamžik. Objevil tajemství nové stěny. Stoupat tam, kde dosud nikdo nestál, bylo pro Pepíka největším kouzlem. Od té doby prakticky chodil jen po nových cestách.

Nebyla to ctižádost, která ho hnala do nových stěn. Byl neobyčejně skromný a nikdy nemluvil o sobě. "Mám radost, že se nám to podařilo", říkával na vrcholu a vděčně každému děkoval za nepatrnou pomoc. Jeho touha po panenské cestě byla dravá a neutuchající. Tak se pod jeho rukama rodily stovky nových krásných cest v Jizerských horách, ve Skaláku, V Příhrazech, v Drábských světničkách, v Prachově, na Suchých skalách, na Pálavě, v Tisé, v Ostrově, na Horních skalách, na Bořeni, v Jetřichovicích, na Vajoletkách, v Blíževedlích i v Sasku a jinde, ale i ve stěnách Vysokých Tater, Bulharska, na Kavkaze a v Julských Alpách.

 

Jeho cesty poznáš na první pohled. Jsou odvážné a krásné, umělé pomůcky se scvrkly na minimum. Pepík vždycky respektoval skálu a miloval volné lezení. I v klasifikaci cest se jevila jeho skromnost. Nejtěžší cesty označoval na pískovci prostým stupněm VII. a v horách stupněm Vl. A přece jsou jeho nejlepší cesty vrcholem lezeckého umění v uvedených oblastech.

 

V létě roku 1957 přijel poprvé do Tater. Pepík si hned počínal jako zkušený horolezec. Za pouhých 5 krásných dnů jsme vylezli 15 hodnotných cest klasifikace III.-V. (Např. Stanislawského cestu na Volovou vežu, Starou cestu v Galerii Ganku, Žabího koně a pod.) V letech 1958-59 přišla vojenská služba a s lezením

byl konec. Ale hned po návratu z vojny v r. 1960 jede Pepík poprvé v zimě do Tater. Bilance jediného krásného týdne byla neuvěřitelná. Vylezl 12 hodnotných túr, mezi tím i pověstnou Birkenmajerovu cestu klas. V.-VI. na Gerlach.

 

Podobná byla i bilance Pepíkova druhého letního zájezdu do Tater. V rozmezí čtyř dni vylezl nejslavnější tatranské stěny, Hokejku a Karouškovu cestu na Lomnícký štít, dále Lapiňského, Orlowského a Stanislawského na Galerii Ganku. Orlowského cestu např. lezl pouhé 3 hodiny a zatloukl jen 3 skoby na dobírání. Snad se zdá, že riskoval, ale není tomu tak. Lezl s přehledem, poctivě a pozorně vždy jistil. Hodně smyčkoval. V jištění se smyčkami měl neuvěřitelnou fantazii a snad nikdo se mu v tom nevyrovnal.

 

Nezapomenutelná byla Pepíkova odvaha. Nebál se žádné pověstné cesty a otvíral nám všem oči. Vzpomínám například, že na prvním českém zájezdu do kolébky pískařských mistrů - do Saska, kdy jsme všichni byli doslova vyděšeni saskými extrémy na písku, nám řekl : “Nemůže to být tak hrozné, jak to vypadá, dělali to přece jen lidé". Hned poté provedl druhé přelezení jedné extrémní cesty Heinze Urbana, o jejíž opakování se místní experti léta marně pokoušeli. Byl králem písku, ale to mu nestačilo. Hory jej vábily stále mocněji.

 

V r. 1962 navštívil poprvé západní Kavkaz a provedl hned dva velké prvovýstupy. Obávanou 900 m vysokou východní stěnou Belala-Kaji, nejkrásnější hory západního Kavkazu (klasifikace neobyčejně těžké) a další prvovýstup 1600 m vysokou skalní a ledovou stěnou čarokrásné Čot-Či (klasifikace krajně těžké). Tyto výstupy ohromily horolezeckou veřejnost a patří k největším úspěchům v historii československého horolezectví. Příští rok v r. 1963 odjíždí znovu na Kavkaz do centrální Bezingijské skupiny. Zde vystoupil jen jižním pilířem na Mižirgi - klas. 5A. Špatně počasí a vedení tábora mu nedovolily uskutečnit chystané prvovýstupy (Šchara aj.)

 

V roce 1964 se stal konečně po zásluze členem čsl. reprezentačního družstva.

 

Téhož roku v zimě opakoval ve Vysokých Tatrách jako jeden z prvních slavné cesty Orlowského a Lapiňského na Galerii Ganku a další těžké cesty. V léte téhož roku v německých Alpách vystupuje pověstnou Východní stěnou Watzmannu - Salzburskou cestou. Špatné počasí i spolulezci mu bohužel překazili další plány.

 

V r. 1965 navštívil třikrát Julské Alpy, které mu učarovaly. V zimě vedl ve velmi těžkých podmínkách druhý zimní průstup dirretissimou severovýchodní stěny Jalovce a v létě vedl krajně těžké prvovýstupy 800 m vysokou stěnou Široké Peči - dirretisimou klas. VI. se třemi bivaky a poslední prvovýstup v horách 700 m vysokou severní stěnou Frdamane Police - klas. VI. se třemi bivaky.

 

Tato stěna byla posledním velkým problémem Julských Alp a více než 30 let odolávala všem pokusům. Obě cesty patřily tehdy k vrcholným v Julských Alpách.

 

zdroj: Miroslav Machovič, vzpomínkové album na Josefa Čihulu

 

Klíčová slova:

Julské Alpy, Kavkaz, Saské pískovce

Připojené a související