Palubní deník, Hvězdné datum 25.10.2005, úterý, den první

Pod velením kapitánky Bímové se sešla celá posádka na parkovišti Budějovické polikliniky, kde došlo k překotnému nalodění, včetně přehršle horolezeckého vybavení, což zapříčinilo následné znemožnění funkce centrálního zpětného zrcátka. To nás však nemohlo odraditi od našeho podniku, a tak se naše paroloď na uhlí, u kormidla s výše zmíněnou kapitánkou a pod odbornou navigací pplk. Bimboše vydala na strastiplnou cestu k branám horské vísky Arco, položené v předhůří Alp (bohužel však z opačné strany, což značně prodloužilo délku cesty). Nicméně po čtyřech hodinách (v rámci mezí) bezpečné jízdy jsme bez problémů prosvištěli Rozvadovem a hasíc si to dál nach Italien jsme uvízli v koloně čekající na projetí nadměrného nákladu.

Palubní deník, Hvězdné datum 26.10.2005, středa, den druhý

Po zdržení v koloně probíhala cesta pokojně a většina posádky jala se zařezávat. I slovutnou kapitánku zmohla dřímota, pročež musela být vystřídána dosavadním navigátorem, kterýžto se hbitě ujal kriplu a valili jsme dál. Navzdory velké snaze o nevytuhnutí i mne pokořil spánek spravedlivých, přerušovaný jenom zacukáním a odhozením od ramene pilotova, na němž klimbajíc spočinula má znavená hlava. Pilot nezůstal nikdy dlužen rady typu "Válej se po Bimbošce, vole"/P>

Po příjezdu do kempu jsme vztyčili naše stany a na pár hodin zalehli (cca v půl šesté) a v deset jsme byli již vzhůru a nadrženi jsme vyrazili do stěny. Cílem dne prvního stala se oblast zvoucí se Nago, mezi lezci celého světa obávaná pro své křivolaké a nebezpečné cesty. Každý konal co mohl, avšak vzato průměrem , vychází to zhruba na šest cest na každého, což jest po noci strávené na palubě přece jen výkon hodný chvály.

Zhruba v dobu, kdy se sluneční kotouč nacházel dva palce pod obzorem a stíny se započaly prodlužovat, odebrali jsme se znaveni k vozidlu a šéfka nás zmožené, zmírající a opět klimbající po náročném dni dopravila do základního tábora – kempu se samoškou, hajzlíky a umývárkou s hmmm … teplou sprchou, ve které si k mému štěstí vždy někdo zapomněl mýdlo či sprchový gel, jehož absence v mé výbavě mne velmi rmoutila. Po skrovné večeři z vlastních zásob jsme vděčně přijali otevřenou náruč spacáků a plně vyndaní jsme usnuli.

Palubní deník, Hvězdné datum 27.10.2005, čtvrtek, den třetí

Někdo mi svíral hrdlo a rdousil mě pod vodou, už jsem nemohl déle zadržet dech, cítil jsem, že smrt je blízko, když tu náhle jsem uslyšel spásnou větu Božčinu: „Vstávat hošani, jdeme lézt!“. Naštěstí byl to jen sen. Nevím, kdy naposled jsem byl tak rád, že mě někdo budí a doslova blaženě jsem patřil na od spaní otlačenou tvář páně Tragédovu; její majitel si ještě spokojeně pochrupával a vesele slintal na podlážku stanu, ničeho nedbajíc tváří v tvář faktu, že stan je můj a docela zánovní. Omlouvá ho snad jen to, že neúmyslně. Pakliže ano, prohlašuji ho za arcičuně kalibru nejvyššího a dál se o tom nechci šířit.

Snídaně proběhla poklidně, snad až na vyčer pání některých zásob čerstvého pečiva a tak se posádka rozhodla zastavit se při návratu ze skal v místním supermercatu. Onoho slavného dne valili jsme do Masone, oblasti ležící hned nad Arcem, slovutné zejména kvůli nejtěžší cestě na světě, kterou zdolalo jen pár nejlepších: Tomáš Mrázek, Dominik Habeš a snad ještě nějaký niemand z Francie. Bylo mi ctí a potěšením onoho slunného dne, kdy se okolní kopce koupaly v oparu stoupajícím z majestátného Lago di Garda, práskat s Božkou jednu šestku za druhou, že mi ani nevybyl čas na oběd. Po pokoření sedmé délky jsem byl již totálně Harribo a tak došlo na kýženou sváču a padlo rozhodnutí to následující den nikterak nehrotit a poškádlit některý z lehounkých big wallů v odkloněné slunné stěně Plache Zebrate. Naskládali jsme se do raketoplánu a už jsme si to bombili do supermercata. Tam došlo k naší konfuzi a následnému ožebračení poté, co jsme byli obelháni  hovadsky umístěnou reklamou, která nás informovala o monstrózních slevách při nákupu více položek stejného druhu, leč čemu jsme již neporozuměli, bylo, že k použití těchto výhod jest zapotřebí nějaké karty, takže náš supervýhodný nákup se ukázal nebýt tak skvělým a v konečné fázi by se po celkovém součtu laikovi zdál úplně k ničemu, avšak my jsme jen zaskřípali zuby a spokojeně ho zkonzumovali s vědomím, že na něco ten grant prostě rupnout musí. Koneckonců jsme se kulantně nafutřili a zazpívali si, a tak pohlazeni na těle i na duchu odebrali jsme se na lóže.

Palubní deník, Hvězdné datum 28.10.2005, pátek, den čtvrtý

Budíček za rozbřesku, konzumace snídaně se zalepenýma očima, v mžiku sbaleni a hurá na skály. Na čistění zubů prostě není čas. Po krátkém bloudění za nezkušené navigace prvního důstojníka Jimmy Joe Petersona jsme to zapíchli u benzínky a vyrazili do big wallů. Krom mne, já jsem byl zastižen fekální příhodou kardinálních rozměrů, kterážto můj nástup do stěny poněkud opozdila (podrobnosti pro labužníky bez cenzury na 728467590).

Nicméně před jedenáctou, kdy začalo sluníčko kulantně zapékat, jsem si to s Big Božkou, v patách s Petersonem a Tragédsonem chutě bombíl k vrcholu. Cesta to nebyla nikterak náročná a tak nebýt přemoudřelých rad německého kolegy (který nejspíš proto, že lezl o stupeň těžší cestu hned vedle, měl neustále pocit, že by mě měl poučovat a častoval mě proto neustále nápovědou, jak bych měl cvakat lano a podobně) bych si tu vysluněnou cestu opravdu užil. Všichni jsme dosáhli vrcholu dříve, než se snesla noc a tak nebyl důvod k žádným stresům, depresím, či hysterickým  záchvatům. Na Plache Zebrate se nám líbilo natolik, že jsme se rozhodli tam dalšího dne zavítat znova.

Palubní deník, Hvězdné datum 29.10.2005, sobota, den pátý

V sobotu nás po obvyklé snídani, při které jsme v chladném podzimním vánku značně promrzli,  opět čekalo zdolávání big wallů na Sluneční stěně. Tentokrát se nám podařilo dorazit pod skálu brzy a po desáté hodině jsme už většinou nastoupili do cest. My s Olinkou a hned za námi Lucka s Martinou jsme zvolili nenáročnou, ale zato dlouhatánskou cestu (480m J), kterou před námi lezly dvě skupiny taliánských chlapíků. Nebyli zrovna nejrychlejší, a tak se po chvíli začaly u štandů tvořit fronty, ale nám to moc nevadilo, protože proti přestávkám na sváču a slunění nikdy nic nenamítáme. Asi v půl čtvrté jsme dolezli nahoru, ulevili nohám rozbolavělým z celodenního pobytu v lezečkách a pak už zbývalo jenom sejít dolů suťoviskem a hurá na nákupy a výbornou pizzu do Arca, kde jsme se potkali se zbytkem Homáčů roztroušených po okolí.

Palubní deník, Hvězdné datum 30.10.2005, neděle, den šestý

Bimboška nás brutálně probudila hrozně brzy. V kolik, to nevím, ale rozhodně moc tepla ani světla nebylo. Rychle, jak jen to takhle po ránu šlo, jsme všechno zabalili, naházeli do auťáku a po chvíli dohadování s ne příliš inteligentní majitelkou kempu jsme vyrazili dát pár cest na rozloučenou do Masone. Někteří ještě náruživě z posledních sil drtili husťácký cesty, jiní se rozhodli raději se moc nepřepínat a po jednom vylezeném béčku se rozhodli raději pro odpočinek ve stinném olivovém háji. V půl druhé jsme se všichni sešli u bimbusu, zamávali Arcu a teď už si to spokojeně hasíme ku Praze. Jenom vidina příštího týdne, plného čtvrtletních písemek není moc lákavá…

Zapsal BOB

Účastníci: P.Fanta,O.Ramešová,M.Trojanová,M.Mikulášová,M.Skuhravý,L.Kirsová, B.Kolouchová, M.Franzová, J.Rumler, J.Kremla, D.Dupalová, D.Habeš, M.Rott
Instruktoři : J.Bím, L.Bímová