Vzhledem k situaci, do které dospěla vleklá kauza magnézium na písku, jsme se rozhodli reagovat před valnou hromadou ČHS svým pohledem na tuhle - dle našeho názoru - uměle nafouknutou a iracionální bublinu.

Magnézium se stalo před desetiletími třecí plochou mezi tradicionalisty a modernisty téměř všude ve světě, ale na rozdíl od našich krajů kauza vyvanula. Dnes se stalo Mg, stejně jako ostatní moderní vybavení, součástí lezení na pískovcích i v zemích, kde se zabývají ochranou přírody vážněji než my a nikde - kromě nás a Saska - se za problém nepovažuje.

U nás se dostalo nepodložené a nikde nepotvrzené tvrzení o škodlivosti magnézia díky loby tradicionalistů dokonce do pravidel lezení . Naše vnitřní spory o etiku lezení se tak staly v mnoha oblastech vítanou zbraní některých ochranářů proti nám a možnou záminkou pro zavírání skal. Zároveň se rozehrála hra na policajty a zloděje uvnitř našeho svazu a téma začalo rozdělovat celou lezeckou veřejnost. Tohle naše politikum se dokonce stalo klackem dopadajícím na hlavy těch, kteří posunují české pískovcové lezení dál a účelově trestá aktivity našich pískařských špiček. Schizofrenie  dospěla tak daleko, že se přestaly vyhlašovat prestižní pískovcové výstupy roku, ačkoli o nejlepších výkonech panuje většinou všeobecná shoda – byly ale vylezeny s magnéziem tak jako špičkové výkony jinde ve světě.

V českých pískovcových skalách se vytvořila v průběhu sta let pravidla, která dělají z našeho lezení to co je a i my jsme na ně hrdí. Etika dělání prvovýstupů zdola, rovnováha psychického a fyzického výkonu při lezení jsou specifika, která oceňují i v zahraničí a my je považujeme za součást našeho národního lezeckého bohatství, kterou je třeba dál rozvíjet a kultivovat - -  ne zakonzervovat.

Citlivé používání magnézia s ohledem na estetiku přírodního prostředí není ve střetu s našimi tradicemi lezení, ani s ochranou skály, jak se ukázalo všude jinde ve světě. Nikdo z nás nechce vybílené skály odshora dolů, ale restrikce a plošný zákaz magnézia jsou úplně stejně špatné řešení.

Většina z nás leze na píscích už delší dobu a naše fantastické skály jsou pro nás více než sportovním hřištěm srdeční záležitostí, na jejíž ochraně se snažíme podílet a zachovat ji dál.

Proto dnes, s plným přesvědčením, že lezení  na písku s magnéziem neškodí víc než lezení bez něj, používáme magnézium  při lezení nejtěžších cest, tak jako generace před námi.

To, že jsme i dnes (přes výkony posledních 20.let posunujících hranice na písku s magnéziem) v tomto bodu stále v rozporu se zněním pravidel, považujeme spíš za smutný anachronismus, který brání dalšímu rozvoji pískovcového lezení a z předchozích důvodů škodí celé lezecké veřejnosti. Vymáháním neracionálního zákazu magnézia jde svaz příkře proti směru sportovního lezení jinde ve světě, proti názorům nezanedbatelného počtu svých členů a vede ke stagnaci.

Pokud má být ČHS organizací opravdu všech svých členů a přirozenou autoritou českého lezení, měl by se i v takhle citlivých otázkách snažit o řešení pro všechny názorové proudy, nevolit silová řešení typu zákazů činnosti a nerozdělovat tak lezeckou pospolitost jedinou možnou pravdou.

Tahle černobílá oficiální pravda totiž začíná škodit českému lezení víc než bílý prášek.

Podepsáni:
Ondra Beneš, Jan Kreisinger, Silva Rajfová, Jakub Cicvárek, Helena Lipenská, Tomáš Sobotka, Jan Doudlebský, Jitka Mázlová, Martin Spilka, Michaela Drlíková, Luboš Mázl, Martin Stráník, Filip Harna, Tomáš Mrázek, Václav Šatava, Marek Holeček, Adam Ondra, Rosťa Štefánek, Stanislav Hovanec, Kristýna Ondrová, Dušan Janák, Jiří Pelikán, Pavel Jonák