Nejen extrémní horolezci, ale my všichni, kteří přelézáme nádherné "Dieškovy cesty" ve Vysokých Tatrách, nebo listujeme v knize "Horolezecká encyklopedie" a hledáme co, kdo, kde a proč v horolezectví, jsme se smutkem přijali zprávu o tom, že už nebude mezi námi. Požádala jsem spoluautora zmiňované knihy Vaška Širla, aby jakožto osoba z nejpovolanějších napsal nekrolog a tím bez patosu připomenul, co jsme vlastně ztratili. Titulek s  "učitelem horolezců" jsem si vypůjčila z jeho textu  - přirovnání ke Komenskému doufám vyvolá úsměv - a ke všemu je myslím úplně pravdivé.

Alena Čepelková

Ivan Dieška – Velký Učitel Horolezců, Ivan Nezapomenutelný, Ivan Věčný...

(Tento krátký text jsem si připravoval k Ivanovým sedmdesátinám, bohužel Ivanovi do toho něco přišlo, a už si jej ani neposlechne ani nepřečte...)

O Ivanovi Dieškovi horolezci  se ví vcelku dost, ve Vysokých Tatrách se dosud lezou jeho cesty, které i po těch desítkách let dají zabrat i nabušeným překližkářům; dobrých a snad lepších lezců bylo už tehdy dost, však Ivan byl ojedinělý především jako trenér, metodik, teoretik a publicista. Snad každý ho zná jako autora výjimečných horolezeckých publikací, především Horolezectví zblízka a Encyklopedie horolezectví. Z lezců ale věděl jen málokdo, že Ivan byl intelektuál velmi širokého záběru – byl významným členem Slovenské mykologické společnosti, kromě odborných statí psal i básničky a někdy před třiceti lety se mohl pyšnit autorstvím série televizních večerníčků „Kam chodí kamzíčata spát“. Leč nenabyl jsem dojmu,  že Dieškovy horolezecké texty dokázala odborná veřejnost  úplně pochopit  - ani před těmi třiceti lety, natožpak teď .....

V šedesátých letech a pak i po celá sedmdesátá hořel tradiční spor o to, jestli horolezectví je či není sport. V tehdejším Československu šlo kromě etiky i o nemalé peníze z rozpočtu Svazu tělesné výchovy – podporu mohl dostat jen sport, kdybychom byli považováni jen za folklóristy, utřeli bychom nos... Hlavně Ivanovi se podařilo přesvědčit svazové bafuňáře, že horolezectví je sport, přestože nemělo tehdy pravidelné soutěže. V roce 1972 byly poprvé vyhodnoceny nejvýznamnější výstupy sezóny, „Výstupy roku“, chápané jako mistrovství republiky, a přísun podpory pro tzv. reprezentační družstva byl zajištěn.

Ivan přispěl k našemu poznání především tím, že definoval horolezectví jako pohyb v horolezeckém terénu. Potom každý, kdo se v tomto terénu pohybuje, je horolezec. Přesně tak, jako v policejním protokolu je každý, kdo jede na kole, cyklistou, kdo jede v autě, automobilistou... A to bez ohledu na pohnutky, z jakých se onou činností zabývá!

Díky Ivanovi jsme pochopili, že horolezec je také ten, kdo se pohybuje v horolezeckém terénu pracovně (záchranář, geolog, hasič, voják...), dokonce i nedobrovolně (zbloudivší turista)! Sportov-ním horolezcem je tedy logicky jen ten, kdo leze ze sportovních pohnutek a jde mu o hodnocení jeho výkonu podle sportovních kritérií. Tedy podle stupně obtížnosti – těžší je to, co dokáže méně lidí, až posléze nejtěžší je to, co dokáže momentálně jen jeden jediný člověk! – a podle stupně čistoty – čím méněpomůcek, tím je výkon hodnotnější. V druhém případě se mluvilo o nedostižném optimu všech výkonů, „nahý člověk na vrcholu Everestu“, ale právě zde Ivan vystihl podstatu problému: když bylo takto vyčerpáno omezení všech ulehčujících prostředků, můžeme si přidávat prostředky znesnadňující – lézt v zimě, v noci...až konečně „nahý člověk na vrcholu Everestu – s tchýní na zádech“! To byla sa-mozřejmě nadsázka, jako použití znesnadňujících prvků bylo prakticky využíváno jen lezení v zimě anebo lezení za použití méně jisticích prostředků, než bylo použito při prvovýstupu, případně tehdy nastupující volné přelézání cest dříve technických, jakož i náhrada skob nově vynalézanými jisticími prostředky ke skále šetrnějšími – vklíněnci všemožné konstrukce. U nás se začaly široce používat až uprostřed sedmdesátých let, a Ivan patřil k jejich velkým propagátorům.

Naposledy jsme se setkali přesně před deseti lety, na oslavě jakéhosi stoletého jubilea, kterými horo-lezecký svaz dost hýřil. Loučili jsme se – „Tak ahoj zase za dalších sto let!“ Tak to už nestihneme.

Jedině snad „na druhom svete“ – a to bude jistě dřív!

Praha, za ponuré zimy-nezimy v půli prosince 2006                                  Václav  Širl