V rámci horolezeckého projektu Zuby žuly, který byl zařazen mezi podpořené projekty ČHS, jsme uskutečnili první z plánovaných akcí – zájezd na žulu Lofotských ostrovů (8.-26.6.). Lofoty jsou norské souostroví ležící cca 300 km za polárním kruhem; svou polohou jsou sice umístěny ještě severněji než žulové monolity navštěvované horolezci v Grónsku, ale vlivem Golfského proudu, je zde relativně tepleji (a deštivěji).

Dopravu zajistil Vašek Šatava starší svým autobusem s lehátkovou úpravou, který vypadá na první pohled hůř než skutečně funguje a umožňuje komfortní jízdu s množstvím zavazadel i na velké vzdálenosti.

Reputaci zájezdu na trajektu obstaral zase „trenér“ František Čepelka s Jirkou „Blboňem“ Nešporem.

Jirka se postaral na Lofotech i o rekordní rybářský  úlovek v podobě nebezpečného mořského tvora měřícího 112 cm (v Turnově na nádraží už se hovořilo o 120 cm a v restauraci v Ádru se možná dozvíte o dravé mořské rybě měřící ke dvěma metrům), kterého po vylovení umístil na řidítka svého bicyklu a triumfálně dovezl jednoho dne na tábořiště. Takže úspěchy byli zajištěny i na poli rybářském.

Asi jediný, kdo se necvaknul při našem vodáckém ataku řeky Šoje při zpáteční cestě byl Zbyšek ( Blboň byl zase jediný, kdo se do vln převrhl dvakrát s rozličnými plavidly).

A lezení?

Lezení je v super drsné a kompaktní žule, jištěné z 90% vlastním materiálem.

Díky pěti dnům dobrého počasí, které jsme měli, se podařily dva pěkné výstupy v největší stěně lofotského souostroví – cca 750 m vysoký pilíř Vagakollen.

  Vašek Šatava (mladší) a Pavel Jonák zopakovali cca za 30 lezeckých hodin s jedním bivakem britskou cestu Stormpillar z roku 2003 britské klasifikace E5 6a/A3-. Protože se v té britské stupnici volného lezení nikdo nevyzná včetně samotných anglánů (jak jsme zjistili na meetingu BMC ve Wallesu) nevěděli předem moc, co je čeká. Nejtěžší volné lezení hodnotili kolem 8. stupně UIAA. Naděje na další pokus o volný přelez cesty spláchlo vytrvale deštivé počasí druhé poloviny našeho výletu.

Mně s Honzou Kreisingerem se podařilo přelézt v současné době nejtěžší vícedélkovou cestu na Lofotech – 30 délek (800 m) dlouhou cestu Freya klasifikace 9/A3+ E5. Autory jsou Robert Jasper s manželkou Danielou, kteří cestu udělali při své svatební cestě v roce 1998. O celém podniku vznikl tehdy dokumentární film, který byl k vidění i na filmovém festivalu v Teplicích nad Metují. E5 v klasifikaci není označení obtíží analogické  britskému na cestě Stormpillar, ale jedná se o Jasperem vytvořené hodnocení psychických obtíží výstupu. Jeho „E“ stupnice (E = emotion) má šest stupňů E1 – E6. E1 jsou klasifikovány vynýtované sportovní cesty, E6 znamená „nepadej nebo si už nezalezeš“.

Podle místního „domovníka“ oblasti Arlida Meyerse se jedná o 1. opakování této cesty.

Vzhledem k tomu, že v tuto roční dobu nezapadá na Lofotech slunce, se dá doba přelezu jen stěží počítat na dny. Do stěny jsme nastoupili v neděli v podvečer, asi 4h jsme poklimbávali na 8. štandu, 10 hodin se váleli v závěsné posteli na délce 13.  a bez spacáků pouze pod tropikem jsme odpočívali asi 4 hodiny na polici 21. délky. Do kempu jsme přišli v „noci“ ze středy na čtvrtek.

V cestě jsou zanechané pouze štandy nezbytné pro slanění jinak nepotkáte nic. Respektive skobu na 2. délce, nýt ve 3. a vklíněnec v délce14..

Materiál pro opakování:

2 lana 60 m; široká škála stoperů, friendů včetně mikrovelikostí (camaloty velikosti 4 a víc nejsou potřeba); široký sortiment skob, hlavně tenkých nožů a dužníky, jedničky i pár háčků.

Dušan Stoupa Janák