Už je tomu docela dávno, co jsem v časopisu Klettern objevil článek s názvem „Valle dell‘Orco italské Yosemity“. Článek jsem si založil s tím, že by bylo zajímavé se tam někdy zajet podívat. Párkrát jsem se o tom s někým bavil, ale nikdy nějak nebyl čas a nálada vyrazit. Přece jen když už do Itálie, tak většinou skalky nebo Dolomity, Orco pořád ne a ne být na pořadu dne. Pak jsem si Orco opět připomněl po zhlédnutí přelezu cesty „Green Spit“ a poté zase nic, až jednoho dne brouzdám po internetu, co je kde nového a na ČHS zmínka, že v Orcu se pořádá mezinárodní meeting tradičního lezení. Neváhal jsem a poslal mail, že pokud by bylo místo, že bych se rád zúčastnil, ale pokud je velký zájem, tak je to jedno, že se tam někdy stejně pojedu podívat tak jako tak. Obratem mi došla odpověď, že jsem se přihlásil jako jediný! Uplynulo pár dní a přihlásil se ještě jeden lezec – Honza Mecl. Dva zájemci o podobnou akci mi přijde docela málo…

Další komunikace probíhala už přímo s italskými pořadateli Club Alpino Accademico Italiano. Bylo nutné zaplatit 100E za týdenní pobyt. Abych řekl pravdu, po současné zkušenosti, kdyby se to konalo znova a chtěli dvakrát tolik, tak je to furt zadarmo. Ubytování s polopenzí, nový průvodce (vytisknutý čtrnáct dní před meetingem v angličtině) a nějaké drobnosti od sponzorů akce.

Jelikož do Itálie jezdim docela často, tak mám tak nějak zafixováno v hlavě, že do Arca je to kousek a pak kamkoliv už jen skok. A taky jsem si nějak dal dohromady Trento s Torinem, přece jen ten článek z Kletternu jsem četl už dávno a teď mě ani nenapadlo si to prohlídnout znova, natož se zabývat propozicemi meetingu, jedu přece lízt, vše ostatní je podružný. Takže pro upřesnění (už v tom mám naštěstí jasno): Arco je u Trenta a Orco je u Torina a Trento ≠ Torino a ty dvě města jsou fakt kus vod sebe. Takže jsem ze začátku nechápal proč nás navigace táhne do Švýcarska…

S Honzou jsme se předtím v životě nepotkali, ale co, kdo má zájem o takovýto druh lezení, tak bude v pohodě, tak vůbec neuvažujeme vo tom, že bysme měli něco řešit, ostatně tohle neřešim nikdy. Meeting začíná v neděli večer a končí další sobotu. Je možnost zůstat tam i dýl, ale volíme tu možnost, že zůstanem jen na meeting. Já chtěl ještě v sobotu před tím na Hudycup, což se ukázalo jako dost velká pitomost (říkal jsem si, že týden stejně polezu jen spáry a prsty nebudou potřeba) a Honza potřebuje být doma už v sobotu po meetingu. Takže jedu na Sněžník a v neděli v pět ráno odjíždíme do Itálie a celý týden pak lezu s děravejma prstama a snažim se dohnat spánkovej a silovej deficit (díky vydařeným večírkům neúspěšně v obou případech).

Do výchozího bodu Ceresole Reale dorážíme o půlnoci a hlavní organizátor Mauro na nás čeká. Mysleli jsme, že kvůli času příjezdu už budeme muset spát v autě. Ráno po snídani nacházíme na vývěsce rozlosování do skupin a určení, kam kdo jde. Honza vyráží se svojí skupinou na Caporal. Nacházím své jméno v „gruppo 13“, kde je se mnou Tom Randall (UK), Erik Massih (SE) a Klemen Premrl (SLO). Místo určení máme „Good luck“. Průvodce nám dělá Tom, kterej zde má na svědomí několik prváčů a spoustu přelezů, včetně Green spitu. První den vyrážíme taktéž na Caporal, akorát po cestě Toma napadlo, že pro zahřátí bychom si mohli vylízt místní vyhlášenej bouldr Kosterlitz. Asi 6 m spáry, obtížnější je na ní jen nástup, zbytek tutová žába. Na tomhle bouldru je zajímavý, že dříve stával osamoceně, dnes je součástí opěrné zdi nové silnice. Na Caporalu se rozlézáme v nějaký vynýtovaný cestě a pak hurá divnou plotnou do „Itaca nel sole“. Dnes volně lezená cesta, dříve byla jedna délka hákovačka. Jen tak mimochodem, Taloši ty rajbasy na žule lízt fakt docela uměj, kdo zná Mello může potvrdit. Nejtěžší délka Itaca nel sole je trhlina, bouldr hned na nástupu, je potřeba založit pár čoků, jinak jsou tam asi tři divný skoby a jeden nejt (taky divnej), pak to pokračuje pohodovou trhlinou víceméně po vlastním jištění a po dvaceti metrech se trhlina zavře a je zakončena nepříjemným bouldrem bez nohou. Z prstů hned prvním pokusem teče krev, následek Sněžníku, dolní bouldr jde, horní moc ne. Tak někdy příště, už teď mi je jasný, že tu nejsem naposledy. První volnej přelez má Brenna z doby poměrně nedávné, po něm už asi jen Favresse.

Další den nás Tom táhne níž do údolí, že bysme prej měli vylízt ňákou širočinu. Ok. Proč ne. Teprve večer se dozvídám, že tu širočinu dělal Tom loni spolu s Petem Whittakerem. A že ta širočina (Gloves of war) je v průvodci popsána: „…referred as the toughest roof off-width in Europe“ (v anglické stupnici nic neříkající hodnota E6 6c, má to i ekvivalent v normální stupnici, ale vzhledem k charakteru cesty bych to klasifikoval pouze dvěma stupni – jde to blbě/nejde to, víc fakt není třeba). Stropová spára na šestku kamalota, když pod tím stojim, tak si dost dobře nedokážu představit, co tam klínit. Tom leze první, dává pěst  kus pod strop, dělá výmyk, rve nohy napřed a pak už visí hlavou dolů po pás za nohy ve škvíře. Úchylárna jaxviňa. Erikovi ani Klemenovi to moc nejde, párkrát vypadnou po hlavě ze spáry a balej to. Mě se podařilo najít trochu jinej program přes klíč a dvojžábu a pak rvu taky nohy napřed a s imitací pohybů píďalky se píďalím stropem. Na druhej pokus se mi tak po Tomovi podařilo další, v pořadí nejspíš teprve třetí opakování. Tímto přelezem jsem bohužel vytvořil v Tomových očích mýtus o českém pískovcovém lezení, jelikož si od této chvíle myslí, že v Čechách jsou jen širočiny a povětšinou stropové a že se tomuto druhu zábavy každý pískař věnuje (v článku pro BMC pak píše, že s ním lezl „sandstone madman“, dost by se ale divil, kdyby poznal skutečné pískařské spárařské madmany typu Špek, Šoumen, Cikán a mnoho dalších…). Každopádně když nás další dny čeká délka širočiny, tak mi jí přenechává s šibalským úsměvem a konstatováním: „It is a really nice off-width, Vašek, like in Czech“. Přičemž netuší, že slovní spojení „pěkná širočina“ ve mně vyvolává asociaci, jako když si důchodci sdělují zážitky: „To byl ale krásnej funus, že?“

Po úspěšném přelezu jdeme na kapučíno a přejíždíme pod spáru, do který jsem chtěl určitě strčit ráfy - Green spit. Parádní linka, asi 15m dlouhá stropová spára, jištění jen po vlastním, pokud nepočítám ten green spit na podlaze u nástupu. Ten je tam ponechán pravděpodobně k tomu účelu, že když vyzipujete, co jste si založili, tak abyste neskončili v kotrmelcích v údolí i s jističem. Začátek spáry celkem dobrý žáby, chvíli napřed hlavou, chvíli nohama, párkrát se bere i nějakej chyt, čím dál od nástupu, tím cesta graduje, tenčí žáby, horší nohy. Každopádně nádherný lezení, nakonec, koukněte na netu jak to valí Didier Berthod. Tom zná program, má asi třetí přelez, tak nám to radí, nicméně na RP bude alespoň pro mě potřeba víc času, po předchozím cvičení v širočině už to není žádná hitparáda a za odpoledne jako Stevie Haston to nedáme.

Další den jdeme na Sergent, na rozlez „L’eroe dei due mondi“ na Lost arrow, pěkná cesta, akorát zbytečně moc nejtů okolo perfektní ruční spáry. A pak už místní klasika „Fisura della disperazione“. Dnes v době kamalotů celkem sjízdná širočina, v dobách dřevěných klínů, které tam ještě dnes potkáte, to mohlo být zábavné. Každopádně klasika, kterou nesmíte vynechat. Vrchní část pak lezeme cestou „Incastro amaro“, krátkou stropovou spárou s poměrně nepříjemným výlezem. Po návratu na zem přidáváme ještě prvovýstup trhlinou kopírující první délku Disperazione.

Ve čtvrtek už jsou unavení i ostatní, což jsem docela rád. Jedem zase pod Sergent a Tom má s sebou dalekohled. Tuším nějakou kulišárnu. „Hey look. Nice off-width isn’t it? “ Tom mi ukazuje daleko ve svahu šutr rozpolcený ve dví. Dvoudélková širočina, prý nevylezená. Ok, balíme kamaloty a jdem to čeknout. Po půlhodinovém přístupu s úseky 4x4 k našemu překvapení zjišťujeme, že k viditelné širočině nevede širočina, ale prstová trhlina. Tom se mě ptá, kterou délku chci lézt. Jelikož jsem odpověděl, že mi to je jedno, tak to dopadlo, jak jsem mohl předpokládat – širočina čeká na mne. Trhlina je super, jak vyfrézovaná na malý friendy, ale máme jen sadu čoků, který jsou zde nic moc, přece jen tohle jsme nečekali. Tom mumlá: „Be careful nothing is good.“ A pomalu se hrne na polici (a pak kdo je madman…). Moje délka na vrchol docela pohoda, prvních pět metrů lehká širočina a pak už jen komín. Klasifikaci nevim, ale to neni moc důležitý.

V pátek začalo pršet a tak jedem do místní sportovní oblasti Bosco. Hodně cest je seknutejch, žádná krása a obtížnost taky nikterak závratná, nejtěžší 7c+. Ale aspoň tam neprší, tak to není špatná alternativa pro deštivé dny, lepší než čokem do voka. S Honzou to balíme hned po lezení a mizíme domů.

Co k tomu závěrem: Musim říct, že to bylo super zorganizovaný, nádherný místo, spousta zajímavých lidí. Určitě se tam vrátím. Kdo má rád spáry a lezení na žule, tak návštěvu Orca doporučuji, pouze to není pro nás zrovna nejblíž, ale šlo by to pravděpodobně spojit i s lezením v jiný oblasti. Žula je poměrně jemnozrnná, ale do spár je stejně dobrý se otejpovat nebo vzít rukavice. Leze se v národním parku, divoký kempování je zakázaný. Ale je tam pár kempů s docela přívětivými cenami. Jak jsme se dozvěděli, panuje zde názor, že není důležitý vrchol ale cesta, tudíž se často kombinuje směr výstupu, jak se vám to zrovna líbí. Před pár měsíci vyšel od M. Oviglia úplně nový průvodce v angličtině, hodnotil bych ho jako velice podařený.

A tady je ještě pár postřehů od Honzy k cestám, které lezl s různými spolulezci:

Caporal – nejslavnější stěna v údolí, která ztělesňuje horolezecký vývoj v 70 – tých letech v západní Itálii. S Bernardem, jsme spojili:

1P: Via dei Camini, 6b

2P: Oreccio del Pachiderma, 6b, 40m, skvostná spára s historickým významem, první sedma v údolí.

3P: Itaca nel sole, její třetí délka, 6c, oblíbená technická plotna

4 – 6 P: Rattle snake 6c, 180m, pěkná klasická cesta přirovnávaná k Yosemitskému lezení, široké spáry, namáhavé sokoly, nýty byly vytlučeny.

Sergent – druhá nejslavnější stěna v údolí. S Paolem Zanellim:

Jedi Master, 6c+, 190m, cesta od autora průvodce Maurizia Oviglia z roku 2008

Spodní část jsme zkombinovali s cestou Nautilus, po třech délkách se doleze na travnatou polici. 100m chodeckým terénem se dostanete pod druhou část, klíčovou. Následuje převislá spára za 6c+ (na jedničku camalota), a dvě délky pro mě dost technických ploten za 6c+.

Caporal s Paulem Sassem ze Saska:

Diedro Nanchez , 6b, 160m, místní ultraklasika. Na svoji obtížnost celkem svižná cesta s opravdu parádní expozicí. Na vršek vede varianta stropovou žábovou spárou za 6c+ se dvěma nýty.

Fissure du Panetton, Sergent area, 6c+, 15m, hodně zajímavá prstovka na kámen u campu, stojí za to.

Sergent s Paolem:

Elisir d’incastro, 6b+, 30m, skvěle odjistitelná spára s převisem na pěst na konci, spodní část prstovka. Hned naproti stoji za to vylezt - L’avventuriero, 6c+, crux je kousek převislé prstovky s nýtem v horní části, jinak lehká spára ve spodní části.

Fessura della disperazione, 6b+, 90m, tři délky široké spáry, tato cesta je slavná a historicky významná, vyžaduje odvahu a je známá pro své dlouhé nezajistitelné úseky. Tato spára otevřená s velkou kuráží D. Galantem je dodnes prubýřským kamenem pro milovníky tradičního lezení, při kterém ochota riskovat tvoří  jeho nejdůležitější část.

Bosco, sportovní oblast pro deštivé dny jako stvořená. 12 km od Ceresole Reale, převislý masiv z velmi kvalitní a pevné žuly, s asi třicítkou cest od 6a do 7c+. Neměli byste minout cesty jako Ticket 6b+,  Serpass 6c nebo Galactica 7a.

Šatavis & Honza Mecl