Sokolíci v zimních Tatrách
V týdnu od 11. do 17. 3. 2019 se uskutečnilo soustředění Sokolíků v Tatrách. Sokolíci jsou projektem ČHS, jde o alpinistický mládežnický výběr ČR.
Zamířili do okolí Chaty U Zeleného plesa známé jako „Brnčálka“ a v Dolině Zeleného plesa lezli cesty alias „drogy“ (polský výraz pro cestu), ledy, drytoolové cesty a někteří z nich také v mezičase užívali skialpy.
Soustředění se účastnili Bětka Vlčková, Kuba Skočdopole, Lukáš Ondráček, Sam Mašátko, Honza Novák, Zbyšek Černohous a Juraj Kováčik. Skupina byla vedená gajdy Radkem Lienerthem (alias Zobanem) a Láďou Petrášem (alias Lájošem). Organizátor a fotograf byl Standa Mitáč (řečený Sany), a skvělou podporou jeho kamarád – zkušený Petr Šoufek.
Celá skupina se sešla s jasným cílem: lézt, lézt a zase lézt (s nějakou tou metodikou, samozřejmě).
NEJVĚTŠÍ NEBEZPEČÍ ČÍHÁ V LEHKÉM TERÉNU
Sokolíci v zimních Tatrách
text Juraj Kováčik, foto Standa „Sany“ Mitáč
Bohužel, ani kdybych byl dobrým spisovatelem, což nejsem, tak by se mi nepodařilo předat všechno – předat tu zkušenost. V textu vždycky bude něco chybět, protože zážitek se musí zažít, to je jediná možnost. Tak nabízím pouze subjektivní report.
Den po dni
Nádech.
V neděli v noci nasedáme na vlak a jedeme směr Tatry (!), abychom v pondělí šlapali kopec k chatě Brnčálce, odkud se už toho dne vydáváme ven do sněhu na nácvik brždění cepínem při pádu ve svahu a na malou drytoolovou stěnku kousek od chaty na první lezení s cepíny. Za tmy se vracíme do chaty plni očekávání a natěšení na další den...
Úterý se koná v duchu ozajstného horského lezení a zdoláváme první délky, kdy na nás na štandu padá sníh, led a kamení, jak nad námi leze kamarád nebo skupina Poláků, kteří bohužel okupují místní stěny (v chatě je totiž skupina pětapadesáti Poláků, kteří nám ráno elongují frontu na snídaně a všeobecně nám svou přítomností zpříjemňují pobyt na chatě, zejména tím, že je na čí účet vtipkovat, například když v noci vždycky alespoň pár Poláků zůstává ve stěně a s čelovkami je pozorujeme z okna, jak hledají cestu zpátky, a sázíme se, jestli to dají dolů nebo ne). Kromě padajícího sněhu, ledu a kamení je na štandu celkem příjemně, jen fouká vítr a sněží, takže člověk pociťuje krásné pravé pocity přítomnosti přírody a vnitřní pokory vůči Světu, který si stejně dělá, co chce, a člověk s tím nic nenadělá, kromě toho, že si to může užívat. Není nic krásnějšího.
Třetí den se jímáme okupovat peckově nateklé ledy, kterými byly Školský led a Ledy pod Svišťovkou. Mnozí z nás si do ledu vrtáme první šrouby, což jsou nádherné předměty – duté, kovové, lesklé, ze kterých při navrtávání vylézá hezky nadrcená ledová tříšť s příchutí bezpečného pocitu po cvaknutí expresky.
Čtvrtečního dne se nám daří zase ve stěně, když lezeme „Orlowského cestu“, „Sczepanského cestu“ nebo „Polský kút“, všechny lezeme po Německý rebrík.
V pátek ráno se probouzíme do zhoršeného lavinového rizika, protože fouká silný vítr a přes noc hodně nasněžilo, takže ráno při snídani pozorujeme, jak se jako kapky stékající po skle okna spouštějí ve svazích jedna lavina za druhou, a tak nadhazujeme náhradní program, kterým je metodika – vázání uzlů jako je auge, námořnický ambulanťák, či správné spojování polovičních lan na slanění, dále teorie lavin, po které následuje praxe, takže jdeme ven vysekat sněhový blok, na kterým si ukazujeme sněhový profil a zkoušíme soudržnost vrstev zatížením oné desky, což přímou úměrou vypovídá o pravděpodobnosti vzniku lavin. Vše jsme zakončili na stěnce, kde jsme podruhé potrénovali drytoolové lezení a zkusili už i nejtěžší místní cesty, které nám třeba Zoban natáhl do toproupíčka. Večer chata a noc. Ráno se probouzíme do počasí ještě horšího než den minulý, čili pokračujeme metodikou, tentokrát dopomoc druholezci, vytahování zraněného na štand (za á ve visícím štandu a za bé na štandu na polici), plánování tůry, orientace v terénu, používání mapy, GPSky a výškoměru. Odpoledne se počasí lepší, a tak vyráží pětičlenná skupina do cesty „Škotská anabáze“, což je klasika, kterou najdete ve stěně Malého Kežmarského Štítu vedle „Weberovky“ (ještě klasičtější a ikoničtější cesty). Takže tento den nakonec měl i svá pozitiva, a krom toho navíc odjeli i Poláci, takže konečně na chatě klid a o padesát pět lidí méně. Večer se rozhodujeme, zda jít další den do nevyledněné „Weberovky“ nebo zda jít vzhledem k nepřízni počasí do alternativního plánu, kterým by se rýsoval výstup JV roklinou (první délka led) na V. Žeruchovou vežu plus Pilíř – oproti „Weberovce“ procházka na sluníčku.
Nakonec všichni až na Lukáše se přiklonili k rozumnější variantě, a tak zvítězila hřebenová „procházka“. Tento den však bylo nutno stihnout i vlak, tj. sbalit se a seběhnout do doliny, kde nějak třeba jest se dostat na vlak do Lomnice, a odtud do Popradu, kde nám jel ve 23:10 Regiojet směr Praha.
Výdech.
Konklúžn
V horách to nefunguje tak, že se naučíš určitý přesný schéma, a pokud ho dokonale zvládneš, tak máš zaručený úspěch. Naopak to chce mít propracovaný systém, který a priori počítá s tím, že chyba se naskytne, ať už Tvoje nebo vnější nepředpokládaná. Někdy i když uděláš všechno správně, může výlet skončit špatně a v nejhorším až fatálně. Při volbě mezi dvěma variantami není nikdy jedna univerzálně černá a druhá vždy bílá, ale je to určitý poměr cost/benefit pro konkrétní situaci, určité výhody v partikulárním případě, které se v jiných okolnostech transformují zase na nevýhody.
Krok číslo jedna je naučit se s materiálem (tak aby se do těch všech šráků člověk nezamotal a nespadl zabit vlastním vybavením), přemýšlet rychle a správně, pracovat rychle a správně. V horách je známo, že je potřeba se pohybovat a lézt rychle, protože čím déle ve stěně jsi, tím spíš tě zastihne bouře, spadne na tebe lavina nebo budeš muset vytáhnout čelovku, třeba pak zabloudíš a nakonec tam někde zmrzneš. Nebudeš úspěšnější tím, že se budeš jistit víc, než je nutné – tím ztrácíš čas, (pokud nejsi ten případ, kdy chceš dokázat, že nejsi hoden života a chceš Darwinovi potvrdit jeho teorii, když slítneš po zádech v lehkým terénu při prostém stoupání do kopce). Nebudeš rychlejší ani tím, že rychleji přelezeš těžkou pasáž, protože ta tvoří obvykle jen zlomek výstupu. Úspěšný budeš jedině tehdy, pokud rychle a bezpečně překonáš ty snadné úseky. Nekomplikuješ zbytečně situaci a valíš dál, nahoru. Ne nejkratší cestou, ale tou, která klade nejmenší odpor, na což je potřeba mít cit, pracovat na něm, pěstovat ho v sobě.
Kéž bychom měli ten Cit pro situaci nejen v horách, ale všude tam, kde na tom opravdu záleží.
Zdar!
Honorace
Všichni děkujeme Sanymu, který celý projekt doslova drží při životě, guidům za životně cenné rady, Mountain Equipment za kvalitní vybavení a ČHS za příspěvek na ubytování a dopravu. A především horám, za to, že nás pohostily svou atmosférou a navíc nás i následně pustily domů a nikoho z nás si tam nenechaly, což není samozřejmostí. Děkujeme.
FOTOGALERIE – Sokolíci v zimních Tatrách
Hlavním partnerem týmu Sokolíků je značka
Tým dále podporují značky TENDON a Rock Empire.
Facebook Horosvaz
