Poslední akce Sokolíků 2021–2023 proběhla ve velkém stylu – pět členů vyrazilo na regulérní expedici do Pákistánu, konkrétně do údolí Nangmah Valley v Karákóramu. Lokace byla zvolena pro pestrosti možných cílů – v dosahu byly jak bigwallové tak alpinistické možnosti. A prostě exotika!

 

Pohled z BC – vlevo sněhová Korada, Amin Brakk a Denbor Brakk (foto: Standa Mitáč)

 

Všechno začíná večer prvního srpna na ruzyňském letišti. Bez výrazných zmatků se zavčasu setkali všichni účastníci – Sokolíci Ondra Hašek, Ondra Mrklovský, Anča Šebestíková, Franta Bulička, já (Dan Podráský) a zaštiťující hlava, Standa Mitáč. Jelikož se jednalo již dopředu o velmi atraktivní výlet, tak neodolal reprezentant Kuba „Ratlík“ Kácha a anonymní nadšenec Martin Sankot. Po komplikacích kosmetického charakteru (nadváha, nedopité nápoje), jsme se úspěšně vznesli do cizích krajin.

Viděli jsme jich opravdu dost. Mezi Prahou a base campem uplynulo zhruba šest dní. Šest dní vyplněných sezením v letadle, na letišti, hotelu, či v terénní toyotě. Cesta nás vedla přes Dubaj, Islámábád a Skardu.

V posledně jmenovaném městě jsme obstarali poslední položky nutné k žití ve zdejších horách – guida, kuchaře a jídlo. Po noci v agenturním hotelu jsme se nasoukali do dostatečně mrňavého auta a podél různých řek, včetně Indu, dojeli až do vesnice Kanday. Noc na karimatkách byla většině výpravy již sympatičtější, neboť jsme usínali na úpatí „našeho“ údolí. A nad vesnicí se tyčil majestátný Masherbrum (7821 m n. m.).

Expedice, co se vešla do jednoho auta...
(foto: Standa Mitáč)

Ráno bylo posledním úkolem definitivně rozvážit bagáž, usměrnit nosiče a... šlapat. Konečně. Za přispění nosičů, krásy údolí a nevšednosti situace (ty hory tady jsou fakt „jiné“) to rychle utíkalo. Poklidné odpoledne v prvním přístupovém táboře pak všem zpestřila zabijačka mladé krávy, poslední to doplnění našich zásob.

Base camp byl na první pohled úžasný! Kdybych věděl… (autor souhrou okolností v BC strávil víc času, než bylo „zdrávo“, pozn.). Příchod a první dny nemohlo však nic pokazit. Svěží květnatá loučka zasazená mezi Zang Brakk (4800 m. n. m.) a Denbor Brakk (4850 m n. m.). Dále v dolině pak monstrózní Amin Brakk (5 850 m n. m.), masa žuly, jakoby vyvrhnutá z jiného světa.

A co tu chceme vůbec dělat? Nápady a tužby létají éterem o sto šest. Ještě jak nechápeme zdejší měřítko, tak padají občas opravdu fantazie. Franta s Ančou mají ale plán jasný. Budou se držet skály s cílem volného přelezu existujících cest s hákovacími úseky.

Večery v BC nad hořícím jačím trusem. Ratlík, Martin a Dan (foto: Standa Mitáč) 

Já s Ondrou Mrklovským máme v úmyslu zkusit vylézt jeden ze dvou volných koutů na Kapuru, usazenou ve vedlejším údolí. Zatím ji tudíž nevidíme, a tak nevíme, co se po nás bude chtít. Jelikož Martin s Ratlíkem se chtějí ucházet o druhý žlab na stejný kopec, je naším společným cílem se zodpovědně aklimatizovat. Vyrážíme proto na třídenní průzkum horních partií doliny. Motáme se až do výšky 5600 metrů a doufáme, že to bude mít kýžený efekt. 

Na skále se činilo družstvo František + Anča. V cestách „Bloody Mary“ (430 m, 7c+/8a) a „Welcome to Crackistan“ (550 m, 8a) strávili jistě nezapomenutelné dny. V první jmenované cestě od Vaška Šatavy a Pavla Jonáka se jim podařil první AF výstup touto linií – zatím byla přelezena jen technicky.

Druhou jmenovanou cestu se Františkovi a Anče dokonce podařilo poslat volně, týmovým stylem (střídání se v tahání, pozn.), ground up s jedním bivakem v portaledgi. Cestu rozdělal rakouský tým a v roce 2007 ji technicky dodělali John a Anne Arran z Británie, když ve stěně strávili sedm dní. John ji pro the Alpinist popsal takto: „One of the most continuous hard jamming routes on any big wall.“
Obě cesty jsou ukázkou těžkého spárového lezení po vlastním.

Anča a František v cestě „Bloody Marry“ (foto: Standa Mitáč)

 

Martin s Ratlíkem se drželi původního plánu a vydali se na Kapuru (6544 m n. m.). Svůj výstup směřovali levým údolním koutem a dva dny stoupali vzhůru s obtížemi kolem M5. Nebýt problematických vrcholových sněhů, tak se stěna mohla pochlubit již druhou českou cestou (pravým koutem vede cesta „Wild Wings“ od Máry Holečka a Honzy Doudlebského z roku 2008, pozn.). V místě posledního spaní klukům výškoměr ukazoval 6600 m n. m., je tedy pravděpodobné, že hlavní vrchol Kapury bude mít spíše kolem 6800 m m. m.

Martin Sankot v pokusu o prváč v SZ stěně Kapury (foto: Kuba Kácha)

 

Jako dalším pěkným pytlem se ukázal pokus Martina a Ondry Mrklovského o vylezení hory Nurishan, což je zhruba šestitisícová strmá masa nestabilní skály, hlíny a tajícího ledu „nedaleko“ base campu. Připomíná mystický Olymp. Nebo také Štěpánskou korunu při pohledu z vesnice Kanday. Kluci se dostali až na vrcholový hřeben, ale dál je „Štěpánka“ nepustila. Nurishan tak zůstává panenskou horou.

Panenský Nurishan, pohled z Kanday (foto: Standa Mitáč)

Dále se naděje ubíraly směrem ke Koradě, jejíž bílá západní stěna byla vidět z našeho BC. Standa s Ratlíkem přespali na ledovci pod nástupem a o půlnoci vyrazili po předních hrotech do nekonečného žlabu. Ze sedla pokračovali exponovaným hřebínkem a vylezli sněhový vrchol v hřebeni Korady, kde byli pravděpodobně jako první lidé. (dle satelitních snímků 6200 m n. m., 1000 m lezení, sníh/led 60°, alpské D+, pozn.) Na hřebeni přespali v útočném stanu bez karimatek přikryti jedním spacákem a další ráno po zmrznutí svahu slanili a sestoupili do BC.

Standa v západní stěně Korady (foto: Kuba Kácha)

Standovi se od začátku líbila Drifika (6447 m n. m.) – elegantní sněhová pyramida uzavírající naši dolinu. V místním jazyce název znamená „sídlo duchů“. Sídlo, co má jednu výraznou potíž: do výstupových tras z Nangmah Valley od rána praží nemilosrdné pákistánské Slunce, a tak přichází v úvahu leda noční lezení s čelovkami, a to ještě s nejistým výsledkem.

Proto se Standa s Ondrou Haškem rozhodli horu obejít a zkusit její stinný severní hřeben, který je zároveň „normálkou“. Druhý den je však zastavily převěje v málo prozkoumaném sedle (5600 m n. m.) a vidina nezajistitelného sestupu, kvůli kterému Drifika zůstala námi nedotčená.

Ratlik po bivaku na hřebeni Korady, vpravo Amin Brakk (foto: Standa Mitáč)

Jako nejméně šťastná se pak ukázala moje snaha vylézt nějaký skalní prvovýstup. Než Ondra Mrklovský začal vůbec jistit, odporoučel jsem se s vyrvaným lokrem do údolí a rozpláclý v suti jsem se začal opravdu těšit domů.

Zpátky jsme vyrazili po vyčerpání všech jídelních a fyzických zásob. Dostali jsme také hlášení o přicházejícím zhoršení počasí. Nebylo divu. Za celé tři týdny pobytu totiž pršelo jen v prvních třech dnech. Neskutečný kýč a štěstí. K tomu všemu jsme byli celou dobu v údolí sami a nepotkali žádnou jinou výpravu.

Poslední den před sestupem do údolí. Ondra Mrklovský, Dan Podráský, Kuba Kácha, František Bulička, Standa Mitáč, Martin Sankot, Anča Šebestíková, Ondra Hašek a kuchař Afzal (foto: nosič, co vypadal jako Ueli Steck)

Hlavním partnerem Sokolíků je značka Mountain Equipment. Tým mladých alpinistů leze na lanech Tendon. Závěrečnou expedici podpořila kromě dlouhodobýh partnerů firma Chimpanzee a Adventure Menu. Děkujeme také Márovi Holečkovi za půjčení satelitního telefonu a výkonného soláru s baterií. Útočný stan nám pak zapůjčil Zdeněk „Háček“ Hák – díky!

 

NÁBOR TÝMU DO 4. CYKLU (2024–2026)

Pokud ti náhodou příští rok bude mezi 18 a 25 lety a měl/měla bys zájem stát se členem příštích Sokolíků, pošli nám do konce ledna 2024 svoje lezecké CV a motivační dopis na adresu sokolici@horosvaz.cz. Vybrané zájemce pozveme zjara 2024 na „casting“, kde se rozhodne o složení dalšího osmičlenného týmu.

---

text: Dan Podráský, člen Sokolíků 2021–2023

foto: Standa Mitáč, Kuba Kácha