Na konci července se Demänovskej dolině v Nízkých Tatrách konal již 5. ročník česko-slovenského srazu horolezkyň, který probíhá pod záštitou ČHS a SHS James. Jak akce probíhala líčí Alena Čepelková.

 Ačkoliv prvotním cílem srazu bylo dobře si zalézt na vápencových skalách v oblasti Demänovské doliny, nakonec v jistém ohledu došlo i na pravé horské i jeskyňářské zážitky. Východiskem pro naše aktivity totiž byla chata Zahrádky ve známém lyžařském středisku Jasná, přímo na začátku lanovky či přesněji řečeno jedné ze sítě lanovek a vleků na Chopok. 

V Demänovské dolině se nachází hned pět lezeckých oblastí, z nichž nejznámější a nejpopulárnější je Machnaté – to je shodou okolností nejenom oblast nacházející se nejblíže Zahrádkám, ale také momentálně jediná, kde je lezení povoleno. A nestojí za tím, jak by nejeden lezec čekal, problémy s orgány ochrany přírody, ale jiné, které není nutno rozebírat – už jenom proto, že pro naše účely byla oblast s jednadvacítkou sektorů čítajících více než dvoustovku sportovně odjištěných cest převážně lehčí až střední obtížnosti zcela dostačující. Ani název Machnaté evokující cosi zarostlé mechy neodpovídá skutečnosti, materiál je tu velmi pěkný a cesty různého charakteru. Spíš jsme se musely potýkat s nepřízní počasí – naštěstí nedošlo na sněžení, ale jen na déšť. 

Srazy jsou tradičně čtyřdenní, od čtvrtka do neděle. Letos vyhrály hlavní cenu ty z nás, které dorazily už v průběhu čtvrtka, a mohly si tak užít jediný den, kdy nepršelo. Mezi nimi byly, až na dvě výjimky dorazivší o den později, všechny české účastnice. Těch bylo dohromady patnáct; domácích Slovenek dorazilo pochopitelně více, ale na rozdíl od nás neukázněně průběžně odjížděly a přijížděly; nakonec se však podařilo sečíst dohromady 37 víceméně zletilých lezkyň a dvě mimina. A jako vždy, k úspěšnému průběhu akce dopomohli milí hosté svými přednáškami či svými „průvodcovskými“ službami – mezi nimi opět nechyběl ve své dvojroli průvodce a autora průvodce Vlado „Kazo“ Linek. A protože se hodně odcházelo (odjíždělo) do skal individuálně po skupinkách, bude i popis událostí hodně individuální.

ČTVRTEK

Lezení: objevujeme oblast. Do skal se chodí dolů – pěšky dílem po silnici, dílem lesní stezkou asi 20 minut na parkoviště, odkud je k nejbližším sektorům asi deset minut chůze. Se spolulezkyní Mončou volíme na rozlez sektor Kocka a cestu se slibným názvem "Ňu ňu ňu". Pak po pár těžších cestách končíme na neméně slibném Štvorkovém pilieri cestou překvapivě za 5-. Nahoru to je nějak dál, ale stíháme večerní program: úvodní slovo obstarává bez bázně a hany Vlado Dzuroška, lezec a jeden z hlavních pomahačů při přejišťování všech cest v oblasti. Zbavuje se slova brzy: hned ho předává Denise Šulcové, jediné horské vůdkyni s licencí UIAGM na Slovensku. Její zážitky – ať už z túr s klienty či kloubení zvolené profese (ano, už se jí dokáže uživit) s obyčejným životem matky jsou pro nás všechny pochopitelně velmi zajímavé, takže dotazy se jen hrnou. Jen je zvláštní, že hlavně od Kaza Lineka. :-)

PÁTEK

V noci lilo a ráno pořád prší, Chopok je zahalen v husté mlze. Probouzí se ve mně touha dobývat vrcholy a daří se mi k tomu přemluvit i Monču: lézt se stejně nedá. Bereme to diretkou pod nejbližší lanovkou a proplétáme se sjezdovkami výš a výš. Čím výš, tím hůř: k mlze a dešti se přidává i vichr.  Nahoře míjíme horní stanici lanovky a snažíme se najít náš cíl – prý útulnou Kamennou chatu pod Chopkom. Podle mapy je to k ní asi 5 minut, ale v mlze vidíme asi na 5 metrů, takže nám chvíli trvá, než za sebou zaklapneme dveře. Na vrchol Chopku je to odtud ještě asi 20 minut chůze po hřebeni, takže se nejdřív rozehříváme zevně i vnitřně, a pak voláme kolegyním dole, jak se mají. Zaskakuje nás, že prý LEZOU! Vrchol nevrchol, měníme plán: nejkratší cestou a co nejrychleji dolů! A tak si zas těch tisíc výškových metrů sbíháme, na chatě pobíráme matroš, pokračujeme v běhu dolů ke skalám: ještě stíháme za odměnu dvě cesty – jednu s příznačným názvem „Zmiešané pocity“ za 6+ a druhou fakt za odměnu, Trojkový pilier: ten je charakterem skoro horský. Kdepak Chopok! Jen ty svaly na nohou si jaksi stěžují ještě další týden. Večerní program obstarává přednáška jeskyňáře Pala Staníka o systému jeskyní v dolině. A že jich tu je hafo!

SOBOTA

Po dešti je všechno mokré, ale většina z nás se nechce pouštět do převislých převisů a věnuje se náhradnímu tématu – jeskyním.  Auty sjiždíme až k jeskyni Mieru a Slobody. Ta první se připravuje na brzké zpřístupnění, druhá je momentálně pro veřejnost zavřená. Zbytek dne se zase rozprcháváme do skal zkusit si něco vylézt. My volíme sektor Kikimoro, kde mě oslovuje a láká cesta Tatranská za 5+, nádherná cesta se šikmou spárou a hladkou stěnkou. Bohužel je obsazená, takže si ji nechávám na zítra. Večerní program obstarávají Lenka s kytarou, Jana s basou a všechny zpíváním a probíráním, co se vylezlo a co by se ještě dalo vylézt.

NEDĚLE

Moc toho nestíhám: dávám si Tatranskou (krásná žábovka, ovšem „ozdobená“ borháky, a pak už jenom jednu cestu – volají mě organizátorské povinnosti s vyúčtováním u chatára. Ostatní holky toho snad stíhají víc, podle toho, jak moc včera zpívaly a loučily se. Nemám statistiku, ale lezlo se od trojek po sedmičky, přibyly nové tváře, staré neztratily formu…zkrátka, bylo zase dobře. 

Poděkování patří chatárovi na Zahrádkách za výborné zázem, ČHS a SHS James za poskytnutí finanční podpory, organizátorce Aničce Čaplické a všem přednášejícím a průvodcům a všem zúčastněným lezkyním a všem dohromady za vytvoření skvělé atmosféry. 

Na shledanou v příštím roce – tentokrát to bude zase na nás.

Alena Čepelková