v letošním roce se budeme setkávat s parádními články od mladého Sokolíka Franty Buličky,  který je skvělý lezec a díky tomu ví, na co se ptát a o čem psát! Jako první tady máme rozhovor s Honzou "Honzálem" Novákem.

Honza "Honzál" Novák, foto: Kuba Konečný

Honzálem začínám jednak proto, že mě s ním pojí přátelství, ale především z obdivu k jeho výkonům. Tuhle sezónu se mu podařilo na laně prorazit hranici 8b+ a to ve velkém stylu. Do deníčku si zapsal hned čtyři cesty této klasifikace včetně cesty „Tanec s Vlky“, která koliduje s číslem 8c. První 8c si ovšem zaslouží být poctivé, a tak to Honzovi nedalo spát a o necelý měsíc a dvě 8b+ později vylezl „Insomnia“ 8c. Honzál je navíc jeden z velmi univerzálních lezců a objímá i disciplíny jako boulder a horské lezení, takže si bylo o čem povídat.

Tak k té tvojí super sezóně! Na laně jsi letos vážně vystřelil a lezeš už nějakou dobu. Zajímá mě, co jsi změnil? Trénink? Přístup v hlavě? V čem je to tajemství?
No já jsem předtím tři roky boulderoval, od roku 2017 zhruba do půlky roku 2020. V téhle době jsem byl taky součástí projektu ČHS „Sokolíci“, což se úplně nedoplňovalo a nemělo to moc hlavu ani patu. Pak jsem se teda v tom roce 2020 rozhodl vrátit se k lanu a začal jsem trénovat vytrvalost. Ale trvalo mi to rok, než jsem dokázal dohnat tu obrovskou sílu z boulderů a vytrvalostí ji přetransformovat do těžkých přelezů na laně. A stejně bych se pořád označil za silového lezce se špatnou vytrvalostí, takového toho „boulderistu na laně“. A pak jsem hlavně změnil přístup v tom, že jsem byl ochoten věnovat projektům více času. Netrápilo mě strávit v Insomnii pět dní, protože to pro mě bylo těžký a nikdo ode mě neočekával, že to vylezu na druhej pokus, takže jsem na sebe neměl žádnej press. To, že jsem to vylezl takhle rychle, mě nakonec překvapilo. Ale jak už jsem řekl, trvalo to rok, něž jsem se dokázal silově vyrovnat.

To je dlouho. A jak se to lišilo od tvé zkušenosti s projektováním boulderů? Dá se to vůbec porovnat?
Jako je to trošku podobný, ale zároveň úplně jiný (směje se). Samozřejmě v Krase jsem v některých boulderech strávil hromadu času, ale ty tam přijdeš, pozkoušíš všechny kroky a když jeden nejde, tak jdeš zkoušet něco jinýho a moc tě to nestresuje. Na laně ale třeba po celým dnu zjistíš,že ti nesedí jeden krok a všech ostatních třicet ti sedí, ale ten krok je tak strašně těžkej, že nejseš schopnej pokračovat. To tě naštve a máš vpodstatě zabitej celej den.

Takže ti to na laně přijde psychicky náročnější?
Určitě, protože na boulderech máš výrazně víc pokusů. Ustřelí ti noha třeba. Na boulderu se nic neděje. Ok, spadls, ale za deset minut hned můžeš dát další dobrej pokus, nic ti v tom nebrání. Zatímco když spadneš na konci cesty na laně, tak si tím pokazíš jeden z třeba tří možných pokusů za ten den.

Honza v boulderu Miss Sweiz 8A

Zmínil jsi se, že kombinace Sokolíků a boulderování nebyla úplně plodná. Jsi univerzální lezec, máš vylezený 8A+ bouldery, 7b+ v horách, těžký spáry v Ádru... Má ta univerzalita podle tebe smysl? Baví tě to kombinovat nebo je nakonec lepší se v danou dobu soustředit na jednu disciplínu a tu někam dotáhnout?
Jako já sice jsem univerzální lezec, ale v danou dobu se soutředím na max na to, co zrovna dělám, ať to jsou bouldery nebo lano, takže v těch ostatních disciplínách se samozřejmě mezitím zhorším. Když jsem byl Sokolík, snažili jsme se něco těžkého vylézt v horách, ale hlavní soustředění bylo pořád na bouldering. Jinak je to třeba s těma spárama. Tam si myslím, že tu techniku mám a je to hlavně o ní. Člověk nepotřebuje kdovíjakou vytrvalost a sílu. Myslím, že je ta univerzalita nakonec celkem na škodu. Jednu zimu jsem třeba strávil celou s cepínama a šlachy si sice odpočinuly, ale pak mi to na jaře trvalo měsíc, než jsem zas lezl tak, jak jsem si to představoval.

"Z představy, že si zas sednu pod nějakej šutr, mi bylo na zvracení."

Takže, když to máš takhle rozdělený na období, třeba bouldering na tři roky, což je celkem dlouho, tak bych tě asi spíš označil za lezce, co zkusil všechno, než vyloženě za univerzála. (směju se)
Taky bych řekl. Nemyslím si, že bych v jednu chvíli zvládal všecko. Ale s tím boulderingem to nebylo plánovaný, já jsem to bral hlavně jako trénik síly, jenomže v určitým bodě jsem se nebyl schopnej vrátit zpátky na lano. Hlavně mi bránila frustrace, že třeba vylezeš 8A boulder a každej ti řekne „jo to bys měl teďka bejt schopnej vylézt třeba 10+ nebo 11-", ale pak jdeš na skály a reálně tam nic nezkrokuješ. Ale to boulderování mě po třech letech unavilo do fáze, že z představy, že si zas sednu pod nějakej šutr, mi bylo na zvracení, takže jsem se prostě musel zase navázat na sedák.

A jak dlouho si myslíš, že ti vydrží momentální vášeň pro bušení na laně?
Nevím. Doufám, že co nejdýl. Jezdím i teď boulderovat, ale spíš si „šudlám“ nějaký prváče na šutrech lokálního významu a představa jet na Sněžník (Děčínský Sněžník; pozn.red.) mě ani neláká. Řekl bych, že mi to ještě tak dva roky vydrží.

Načal jsi zajímavý téma prvovýstupů. Vím, že u boulderů je to technologicky celkem jednoduchý, ale co písky a hory?
Jó, na písku jsem se k pár výstupům připletl, ale spíš jako ten pasivní jistič, co občas někam vyleze a případně něco zavrtá. Každopádně ten proces dělání cest odspoda na písku mě baví. Pak taky vrtám cesty u nás na Severní Moravě. Jenže to je takovej rozchrast ve stropě a když tam nalezeš s háčkem, odsedneš do lišty, která s tebou vystřelí spolu se stokilovým blokem, tak si radši hodíš lano z vrchu, než aby ses zabil. Navíc tady tě nelimitují žádná pravidla. Většinou dělám cesty s Asuem (Lukáš "Asu" Abt pozn. Red.) , takže to společně prodiskutujem, jestli má smysl jít odspoda nebo ne.

Honzál na výjezdu Sokolíků v Chamonix, foto: Standa Mitáč

Pověz mi ještě o svém členství v Sokolících. Proč jsi tam šel a co ti to dalo?
Kromě toho, že to tak blbě vyšlo s tím boulderingem, jsem tam prostě chtěl jít. Užívám si pohyb v horách. Už předtím jsme s kámošem navštívili Chamonix a strašně mě bavilo být na ledovci a pobíhat s friendama po kopečkách. Výhledy jsou fakt supr a spolu s dobrodružstvím to beru jako určitou přidanou hodnotu k lezení. Takže mě to bavilo a dalo mi to spoustu věcí, hlavně teda kontakty, ať už ohledně sponzorů, a nebo spolulezců.

"Dokázal jsem si v hlavě nastavit, že na to mám"

Vnímáš hory jako ideál lezení? Máš v nich nějaké ambice, sny?
Takhle, já jako celkově to lezení dělám pro srandu a nepotřebuju se někam posouvat. Jako lezec máš vždycky nějakej cíl, kterýho pak dosáhneš a zase si ho posuneš. Kdyby mi třeba například před pěti lety někdo řekl, že vylezu 11-, tak bych to považoval za vtip. Mě to tehdy přišlo jako nedosažitelná meta. Hodně mi pomohlo uvědomit si, že lezu stejně dobře nebo i líp, než lidi, co si tyhle čísla zapisují. Dokázal jsem si v hlavě nastavit, že na to mám. Moje potřeba asi není vylézt v těch horách něco těžkýho, ale baví mě to zkoušet. A zároveň si rád vylezu sedmičku v Tatrách, která je fakt pěkná, na hezkým místě, se super lidma. Ale kdybych řekl, že si nemyslím na projekty v horách, nebo, že nechci nic těžkýho vylízt, tak bych kecal.  Zajímá mě lezení v Tatrách. Ačkoliv to jsou malý grcy, člověk se tam nenudí. Chtěl bych zkusit Jet Stream (10-/10, Dolina Zeleného Plesa; pozn. Red.) a taky mi Stoupa (Dušan Janák; pozn. Red.) volal, že by chtěl zkusit tu Diretku (Diretka 10-, Bielovodská dolina; pozn.red.), co v létě vylezli kluci (Martin Krasňanský a Jozef Krištoffy; pozn.red.), takže do toho bych taky šel. On problémem s lezením v horách zůstává čas. Člověk ho musí investovat dostatek. A mě teď končí období, kdy jsem měl hodně volnýho času, takže si budu pečlivěji vybírat, jakým lezením ho strávím.

Hm. Tak v tom je trénink a lezení projektů za barákem určitě lepší, než hory.
Je to tak, ale jako vydám se zas i do hor, jen si dám víc záležet s výběrem.

Kde jsi zažil největší dobrodružství?
Haha. No, tak samozřejmě na písku ve sparách! Já lezu na písku od čtrnácti let a vždycky mi každej říkal: „tohle je příprava na hory jo, tady si to natrénuješ a pak v horách zažiješ něco podobnýho.“ A já jsem si na to odpovídal: „Tyvole, jestli tohle je příprava na hory, tak vůbec nechcu vědět, co se v těch horách bude dít, protože tohle je hrozný!“ (směje se) No a pak považuji za dobrodružství svoje první pořádný hory, jakože s ledovcem. Vyrazili jsme s Lukášem Ondráškem na Trident du Tacul s plánem lézt jednu 7b+ spáru a já jsem v životě předtím nebyl na ledovci, nevěděl jsem z jaké strany mám držet cepín, neměl jsem ani pořádný boty... Původně jsme ještě chtěli lézt na Věž bláznů „Americkou Dirretissimu“, ale pak jsme to teda přehodnotili, že polezeme něco méně nebezpečného. A tady to oťukávaní a samostudium byla docela zábava. Třeba když jsme nastupovali z údolí, uviděli jsme naše věže a rozhodli jsme se vzít to přímo k nim, ani jsme se tehdy nekoukli do mapy, normálně se to totiž obchází oklikou a my šli přes ty největší trhliny. Já z toho měl hroznou srandu, Lukáš byl zas zelenej, ten měl trošku víc zkušeností. Pak jsme přišli ve dvě pod toho Capucína a teď co tam budem do večera dělat, žejo? Tak jdem lézt na Capucína, ve dvě odpoledne jsme nastupovali... Jak vidíš, blbostí jsme natropili až až, ale zároveň to považuju za to ryzí dobrodružství.

No, tak to zní skvěle tyjo, pěkný... Z jakého přelezu za poslední rok máš největší radost?
Lano: Samozřejmě „Insomia“ 8c v Harmanci a překvapivě taky jedno 8a v Margalefu, který se podařilo až na šestej pokus a je to sice jenom 8a, ale ten proces byl výjimečný.

Boulder: Letos vlastně nic, co by stálo za zmínku.
Hory: Radost mi udělala „R.U.R.F.“ (9-; Zlomisková dolina)
Písky: „Otisk Prstu“ (IXc; Labské Údolí) a „Rajská Spára“ (Xa; Bišík). U té Rajské spáry mě hlavně bavilo, že jsme to vymysleli, samotnej RP přelez už potom byla formalita.

Poslední otázka: máš holku?
Hele nemám. Já jsem takovej vlk samotář.

Jasně takže „tančíš s vlky“ a jsi štastnej:)) Tak já ti moc děkuju za rozhovor. Ať tě síla provází!
Díky, tebe taky.

F. Bulička