Povídání Lucie Hrozové o tom, jak 8.12. 2012 jako první žena přelezla cestu Spiderman - M13 ve švýcarské drytoolingové oblasti Eptingen. Autorem cesty je Robert Jaspers, cesta je z roku 2009.

B. Valentová, tajemnice

"Skoro měsíc ladíme odjezd do Švýcarska. Vlastně jsme tam chtěli odjet už o dost dřív, ale operovaný kotník ještě dost zlobil, tak jsem radši dávala přednost rekonvalescenci a rehabilitacím. Proto jsem také ještě i v listopadu musela trénovala namísto maček jen v teniskách. Alespoň jedno pozitivum - nemusí se brousit hroty.

Situace, kdy se každým dnem už tři týdny snažíme odjet, mi přijde docela komická. Nejdřív jsem nemocná já, pak je moc práce a pak zas nemoc. Wolframu Liebichovi, „správci místní oblasti“, s kterým jsme se už dříve domluvili, že přijedeme,  pro jistotu znovu píšeme, že dorazíme, až když přejíždíme hranice na Rozvadově.

Po noci probdělé v autě, nás v Eptingenu uvítá nejen zima a závěje sněhu, ale i místňáci se slovy, že je paráda, že jsme konečně dorazili. Už třikrát předtím Wolfram avizoval, že přijdeme.
Obloha je sice celkem jasná, ale jediná vidina, která mě v té zimě hřeje je, že parkoviště se nachází kousek od skal, a tak se když je nejhůř, můžu na chvíli ohřát v autě. Po letošních omrzlých prstech to snad tak zbabělý nápad není. Prsty jsou teď hodně citlivé i na menší chlad, tak na ně musím dávat pozor.

Krkolomně se protáhnu ještě v autě, a poklusem běžím pod stěnu abych se zahřála, nadýchám si do bot, na kterých jsou namontované mačky a  vrhám se rovnou do cesty, která patří k  nejtěžším v této oblasti – do Spidermana. Klasifikace M13 ji řadí do výstupů, které jen tak běžně nelezou ani kluci. Charakter této linie mi vyhovuje. Je skoro celá v převisu, tak nemusím zatěžovat kotník našlapováním v kolmým.

Chyty jsou téměř všechny povinné a není tedy mnoho možností, jak jinak tuhle cestu lézt. Bohužel pro mě jsou tu dost dlouhé přesahy a musím dělat psí kusy, abych se dostala od chytu k chytu. Dalším nepříjemným překvapením je, že stabilní expresky jsou zateklé ledem a tak se stává mým nejtěžších úkolem je cvaknout. Nedaří se mi je otevřít, ani když sedím v jednom cepínu a druhým do nich bouchám, aby povolily. Než se tímhle stylem pomalu doklopýtám nahoru, jsem na kost zmrzlá a volím jako nejlepší řešení útěk do auta na teplou polívku.

Za hodinku se vracím a z dálky vidím spuštěné lano z části „mojí cesty“, všichni pod skálou se hlasitě smějou a máchají rukama nahoru a o něčem živě diskutujou. Důvodem veselí je bohužel upadlý nýt v první třetině cesty. Ten se podařilo „vyndat“ jednomu lezci, který cestu zkoušel po mně. Nechce se mi vymýšlet už jinou cestu a zítra zas znovu jak ledoborec prorážet zateklé a zamrzlé expresky nanovo, tak seberu odvahu a jdu Spidermana zkusit i tak.

V duchu myslím, že to v tom místě nejspíše vzdám. Nalézám do stěny a kluci mě ohromně povzbuzují. Hecnu se a přelézám místo bez jištění. Strachem ani nedýchám, ale jak cvaknu další jištění, oddechnu si a říkám si, že už by to byla strašná škoda „pustit“. Po tomhle morálovém místě přichází vytrvalostní úsek, který mi tolik problémy nedělá. Ten je asi v polovině cesty vystřídán nejtěžší pasáží, skládající se ze sakra dlouhých přešahů na které mi sotva stačí rozpětí rukou. Jdu nadoraz a vím, že jestli to nedám teď, tak se mi to už dnes nepovede. Závěr cesty je opět vytrvalostnějšího charakteru. Zapojím poslední síly, soustředím se a snažím se ovládnout přicházející nervozitu, abych to nepokazila a úspěšně se probojuju až na konec."

Foto L. Hroza st.