Pod nástupy cest nechodí, ale spíš se kutálí, to proto, že na sobě má několik péřovek a nespočet dalších vrstev. Největší zmrzlík na světové ledolezecké scéně Aneta Loužecká si však i přes odpor k zimě tuto ledovou disciplínu zamilovala a s cepíny dobývá sportovní svět. O ledolezení a o tom, jak se jí dařilo v uplynulé sezóně, se dočtete v našem rozhovoru.

 

Anet, jak bys zhodnotila uplynulou sezónu?
Narozdíl od té předešlé sezóny se evropských pohárů opět účastnila celá evropská špička a vzhledem k účasti Američanů i ta světová. V obtížnosti jsem se cítila mnohem jistější a silnější než dřív a z celkového 4. místa mám velkou radost. O to větší, že jsem jeden závod vynechala a do Finska jsem jela dost unavená. Moje hlavní tréninkové plány ale směřovaly na festival v Ouray, kde se to nakonec, myslím, vydařilo. Připravovala jsem se ještě na letošní jediné Světové poháry v Rusku, ale ty byly nakonec samozřejmě zrušené. Musím ale ještě velkou spoustu věcí zlepšit, takže už teď s nadšením trénuji na příští sezónu.

 

Jakého výsledku si ceníš nejvíce?

Největší radost jsem měla právě z 1. a 3. místa na festivalu v americkém Ouray. Už od roku 2016, kdy jsem tam viděla závodit Lucku Hrozovou, jsem si moc přála tohle místo jednou navštívit. To, že bych tam někdy sama závodila, jsem tenkrát ani v nejmenším nehádala. Byl to můj první závod na pravé skále a ledu, tudíž pro mě bylo obrovskou neznámou, zda se vůbec dostanu do finále. Místní holky to mají dost "nachozené".

Jedná se o oficiální závod, který se počítá do mezinárodních výsledků nebo je to spíš taková prestižní samostatná záležitost jako třeba Rock Master v Arcu?

Do seriálu Světového poháru tento závod počítaný není, nicméně, mezi závodníky je to jeden z nejprestižnějších závodů. Dva týdny po tomhle závodě se v Ouray konalo také mistrovství Ameriky s účastí závodnic i z Japonska. Tam jsem v kvalifikaci byla v obtížnosti na děleném 1. místě a ve finále udělala hloupou, ale velkou chybu a nakonec nebyla ani "na bedně". To mě mrzí doteď.

 

Anet na Ouray Ice Festival, foto: Jeff Dunbar

 

V minulosti jsi jezdila trénovat do Ruska, vždy na delší dobu a v přípravě na závody ti to určitě hodně pomáhalo. Poslední tři roky jsi tu možnost neměla, cítíš rozdíl?
Rozdíl určitě cítím hlavně v rychlosti. Tahle disciplína se leze čistě po ledu a u nás tím pádem nemám možnost ji trénovat. Dva roky po sobě jsem teď rychlost vždy poprvé zkusila až během závodu. V lezení na obtížnost by mi trénink v ruském Kirově samozřejmě také pomohl, ale díky společným tréninkům s ruským týmem a zkušenostem, které jsem v Rusku nabyla v minulosti, jsem nyní schopná trénovat obtížnost i v Česku. Jen musím lézt a trénovat tvrději a déle, než v tom Rusku.

 

Jak sama naznačuješ, v českém prostředí jsou tréninkové podmínky hodně omezené. Máme tady jednu stěnu v Brně a když se zadaří, tak se dá v zimě trénovat na ledové stěně ve Víru. Jak tedy trénuješ na soupeřky ze zemí, kde nedostatkem ledů ani umělých stěn netrpí?
Především ta rychlost se v Česku trénovat nedá. Pilíř v Brně se ale moc pěkně rozrůstá a dá se tam už pořádně "zabušit". V sezóně se snažím v Brně trávit každý víkend plus alespoň jeden den v týdnu. Jinak trénuji doma na půdě. Velikost stěny kompenzuji dlouhými tréninky. Pokud chce člověk natrénovat vytrvalost na malé stěnce, prostě musí lézt a lézt až do zblbnutí. Kromě samotného lezení samozřejmě také posiluju a běhám.

 

Tvoje domácí tréninková “bouldrovka” už je docela pojem. Trávíš tam hodně času a předpokládám, že ji pořád zlepšujete. Co všechno už bychom tam našli?
V roce 2018 půda, jakožto "tréninkové středisko", vznikla pověšením dvou dřevěných špalků, do kterých jsem mohla zkoušet zasekávat cepíny. Od té doby se rozrostla dost. Momentálně mám k dispozici lehce převislou zakopávací stěnu, na kterou jsem postupem času nasbírala drytoolové chyty z celého světa. Většinu z nich jsem dostala jako dárek od kamarádů ze svěťáků, protože moje půdička je už i mezi nimi dost profláklá. Nechybí ani strop a spousta zavěšených karabin na paragány (pozn. ledolezecká figura, při které se přehazuje noha přes ruku držící cepín, aby bylo možno ve visu dosáhnout dál) nebo obrovská houpající se krychle udělaná od kluků z Volumes by lezčata, a to přesně podle rozměrů krychlí na stěně v Kirově. Jen mi tenkrát nedošlo, že v Kirově ty krychle nemusí projít dveřmi..., narozdíl od té mojí krychle. (smích) Stěny pak zdobí podpisy závodníků světových pohárů, kteří tu se mnou trénovali. Namátkově to byl například celý tým z USA, Francie, Finska, Kanady...

 

Anet ve svém "tréninkovém centru"

 

Dřív jsi závodila ve sportovním lezení na laně i na boulderech, zkoušela jsi i rychlost?

Zkoušela. Jeden rok jsem, pokud si dobře vzpomínám, vyhrála MČR v kategorii A. Rychlost mě vlastně docela dost bavila, jen bylo komplikované dojíždět za tréninky do Brna. Teď teda v rámci ledolezení dojíždím nejen do toho Brna, ale ještě do Ruska, takže jsem si úplně nepomohla. (smích)

 

Co tě nakonec přetáhlo k ledolezení?

Od chvíle, kdy jsem začla lézt, jsem měla možnost pozorovat Lucku (poz. Lucie Hrozová) při jejích trénincích s cepíny a od začátku byla mým obrovským vzorem. Chtěla jsem se po ní ve všem opičit a dělat to, co ona. Ale i když jsem si cepíny chtěla zkusit už mnohem dříve, poprvé jsem je do ruky dostala až krátce před mými osmnáctými narozeninami. Začátky pro mě byly hodně těžké, první dva roky jsem úplně všude končila poslední, což samozřejmě bylo hodně demotivující. O to větší výzva to pro mě ale byla a po prvních trénincích v Rusku se konečně začaly pomalu zlepšovat i výsledky. Teď už bych ledolezení určitě neopustila, naopak mě baví víc a víc.

Pokud se nepletu, tak nejsi zrovna milovník zimy.. 

(Smích) Já zimu úplně nesnáším! Je mi zima i v Česku v létě! Jsem nejzmrzlejší závodník celého svěťáku a všichni ostatní závodníci to moc dobře ví a vždy si kvůli tomu ze mě dělají legraci.

 

Bez několika péřovek se Anet neobejde

 

Hodně cestuješ na závody po celém Světě. Jaká destinace se ti zatím nejvíc líbila? Ať už z pohledu ledolezení nebo prostě díky kultuře, přírodě...
Jednoznačně Aljaška. Ať už přírodou, lezením, kulturou nebo místními lidmi :). Myslím, že je to zčásti způsobené tím, že to byla moje první větší výprava, expedice. Hodně mi k srdci přirostl také Kirov. S ním to ale narozdíl od Aljašky nebyla zrovna láska na první pohled. Život a pobyt v Rusku je přeci jen hodně specifický a člověk si na to musí zvyknout, ale poté, co jsem do Kirova začala jezdit pravidelně na několikaměsíční tréninkové pobyty, už ho mám jako takový druhý domov. Hodně jsem se také sblížila s místními závodníky a stali se z nás velmi dobří kamarádi. Po letošní sezóně se na tenhle seznam oblíbených destinací jednoznačně zařadilo také Ouray.

Už se pár let známe a myslím, že když by ti před lety někdo řekl, že budeš za závody jezdit po celém světě a obsazovat první příčky, asi bys nevěřila. Jak to vnímáš? 

.To, že budu jednou závodit a cestovat po světě bych ti nevěřila ani v nejmenším. Zasmála bych se tomu, jako povedenému vtipu. Vlastně tomu občas těžko věřím dodnes. Je to takový velký splněný sen a jsem za to všechno moc vděčná.

První velká expedice, kterou Aneta absolvovala společně s Luckou Hrozovou

 

Jak už bylo řečeno, máme v Česku pro tento sport omezené podmínky, tím pádem tu není ani příliš populární a provozovaný, ale přesto v Brně pořádáme Mistrovství ČR, které je zároveň závodem Evropského poháru. Jak ten závod hodnotíš? Je srovnatelný se závody v zahraničí?

Jak už jsem zmínila, pilíř se opravdu moc hezky rozrůstá. Mám-li být upřímná, nepočítáme-li závod ve Finsku, kde by se dle mého názoru bez problému mohl konat i svěťák, pak právě závod v Brně je ze všech kol nejpovedenější. Pilíř je hodně vysoký a v kvalifikaci se navíc leze kvantum cest, takže si člověk opravdu zaleze. Například i americkému týmu se právě závod v Brně líbil ze všech EP úplně nejvíc.

 

Jako všestranná lezkyně bys měla všechny sportovní dispozice vyrazit do vysokých hor na nějaké pořádné mixové vícedélky. To tě neláká?

Láká. A moc. Nicméně na to budu muset ještě pořádně zamakat na mé metodice, která není úplně valná. (Smích)

---

M. Košatková, ČHS