Whymper, Saudan a úcta k tradici
Whymper, Saudan a úcta k tradici
Před nedávnem jsme se s Markem Holubcem vrátili z čtrnáctidenního pobytu v Chamonix (28.4. – 10.5.), myšlenky se pomalu usadily, fotky utřídily a tak je čas na krátký report o tom, co jsme tam dělali.
Aiguille Verte, 4122m, Couloir Whymper, 45 – 55°/550m, TD+
To, že plány byly zcela jiné, je v našem případě už docela běžnou záležitostí, původní tři plánované kuloáry zhatila půlmetrová sněhová nadílka na chatě Torino, kde jsme měli sraz se slovenskými přáteli Ivou Filovou a Romanem Gregušem a dali tak šanci oprášit tradici Československých expedic, (i když je vzhledem k věku už moc nepamatujeme).
Po nezbytné aklimatizaci přicházíme na chatu Couvercle, odkud nočním nástupem dosahujeme paty kuloáru. V osm hodin ráno docházíme do sedla Col de la Grande Rocheuse, není kam spěchat, neboť se zatahuje a slunce nestíhá proměnit zmrzlý betonový sníh v přijatelný firn. V deset hodin stojíme s Márošem na vrcholu a v 11:00 se rozhodujeme pro začátek sjezdu.
Krajně nepříznivá sněhová konstelace zapříčiňuje velmi opatrný začátek s občasným přijisťováním cepínem, což oprávněně vrhá stín na čistotu sjezdu, ale za daných okolností nešlo jinak. Po cca 150 v.m. sníh trochu měkne a konečně se dají dělat normální oblouky, i když o nějakých velkých parádičkách nemůže být řeč, expozice je poměrně veliká a je nutné se maximálně koncentrovat. Kdo spadne, nemá šanci zabrzdit.
Zbytek jízdy již probíhá bez komplikací. Lano po celou dobu zůstává v baťohu a až v spodní části se Ivana rozhodne pro slanění spodní úzké skalní štěrbiny, obepínající závěrečný práh. Doplatila tak na rozmar počasí a velmi zlé podmínky, které udělali tento sjezd výrazně těžším než obvykle bývá, za normálního jarního sněhu by zcela jistě bez problémů sjela až dolů. I tak je to ale obrovský morálový výkon a velký návrat zpět po jejím úrazu před dvěma roky. Velká poklona!!!
Nemohu rovněž nevypíchnout výkon Romana Greguše, který bez mrknutí oka prokázal suverénní lyžařské schopnosti. Myslím, že o něm ještě určitě uslyšíme...
Les Courtes, 3856m, Couloir Angelique, 45-50°, 600m, D+
Iva s Romanem odjíždějí, další den již pouze ve dvou volíme úzký kuloár, do kterého nastupujeme poučeni z předešlého dne o několik hodin později. I tak ale v sedle pod vrcholem čekáme další tři hodiny na rozměknutí sněhu.
Horních deset metrů jistíme lanem kvůli vyčnívající skále. Jízda je opepřena metr a půl hlubokým lavinovým kanálkem, který půlí už tak úzký kuloár na dvě části. Sklonu míry 45° si proto moc neužijeme, po krajích je to čistě za padesát. Je dost teplo, tak se snažíme co nejrychleji dostat dolů mimo dosah případných lavin.
Rozbředlý sníh velmi dobře drží, starosti činí pouze dvojité překonávání té proklaté díry, ze které se s lyžemi prakticky nedá vymotat na povrch.
Aiguille de Blatiére, 3449m, Couloir Spencer, 45-50, 250m, D
Po dni odpočinku vyrážíme do kuloáru Spencer. Jsme dost utahaní a je to z centra města tak blízko – což ale neznamená, že zadarmo.
Horní část žlabu je vystlána prachovým sněhem, poprvé se můžeme dosyta vyřádit.
V prostředku je ale čistý led, který asi na 20m přijišťujeme cepíny. Na cca 800m sjezdu vystřídáme všechny možné konstelace sněhu, od zmrzlé krusty až po rozbředlý firn. Kuloár je velmi zajímavě exponovaný, neboť jeho dojezd tvoří velké ledovcové séraky, které je nutné objet zleva. V případě pádu by to byl asi průlet zprava...
Les Courtes, Col des Cristaux, 3569m, Couloir nord-est, 40-50°, D
Ještě zbývá jeden den krásného počasí, necháváme se vytáhnout první lanovkou na Grand Montents a odtud poklidným tempem pod široký kuloár s opravdu monstrózní okrajovou trhlinou, dosahující v některých místech až patnáctimetrové výšky. V sedle se moc nezdržujeme, chceme jet co nejrychleji dolů, neboť slunce začíná pomalu opouštět severovýchodní svah a brzy se začne tvořit krusta. Nikde není led, tak nás čeká první pořádné lyžování, které, zejména dole, komplikuje přemrzlý firn bizarních útvarů a vln od slunce a lavin.
Na ledovci Argentiére dáváme zaslouženou svačinu, kocháme se pohledem na Aiguille Verte, kde jsme byli před týdnem a vzpomínáme na skialpového gurua Sylvaina Saudana, v jehož šlépějích jsme letos chtěli kráčet. Whympera a Spencera sjel jako první, stejně jako Západní stěnu Eigeru, kterou jsme jeli vloni.
Uvidíme, koho vezmeme za vzor pro příští rok.
Pavel Pospíšil
Za podporu děkujeme ČHS a SKI TRAB
Podrobnosti, drby a něco z historie sjezdů se pravděpodobně dočtete v některém z podzimních čísel časopisu Montana.
Facebook Horosvaz
