Povídání s Robinem Baumem o skialpinismu na Špicberkách
Zaslíbenou zemí skialpinismu jsou, alespoň z laického pohledu, Alpy; strmé výstupy na pásech a obtížné sjezdy… Špicberky, neboli Svalbard, ale tyto představy moc nenaplňují, přesto jste se tam tento rok na skialpech vydali….
- Proč jste se rozhodli pro Špicberky, co vás na této zemi lákalo, co bylo cílem výpravy?
Robin: Alpy bezesporu zemí zaslíbenou skialpinismu jsou, mají tam pro něj vytvořeny ideální podmínky – průvodce, mapy, chaty s ubytováním, informace o lavinách,horská služba a relativně snadná dostupnost.
Já jsem se deset let zabýval Asií, Himalájema, Pamírem, Ťanšanem. Až v roce 2007 jsem se pokoušel o Mt.Foraker na Aljašce a zde jsem přičichl k arktické přírodě. Cestou zpět z Anchorage do Frankfurtu jsme letěli za krásného počasí přes sever Grónska a víceméně bylo rozhodnuto o dalších projektech. Ta nekonečná běloba, nedostupnost a syrovost ve mně vzbuzovala touhu a zároveň veliký respekt. Vydat se sem „na blint“ mě přišlo nezodpovědný, takže jako odrazový můstek do Arktidy se nabízely Špicberky. Něco málo jsem o nich věděl, ale většinou se jednalo o přechody na běžkách, až nakonec jsem našel ve Skimagazínu článek Fredrika Schoenholma s nádhernejma fotkama. Další rozumy a mapy jsem vytáhnul z kamaráda Milana Wlasáka. Postupně jsem si udělal představu, jak to na Svalbardu chodí, jak přežít kruté mrazy, které ještě umocňuje vysoká vlhkost, jak čelit bílému medvědovi apod.
- Ve které oblasti jste byli? Jak dlouho? Co to bylo za výpravu, kdo se zúčastnil?
Robin: Na Špicberky jsem vyrazili ve složení Martin Rohan z Ostravy, Radek Váňa z Prahy a já z Karlových Varů. Přistáli jsme, jako všichni návštěvníci, v Longyearbyenu, odkud jsme na skutru vyrazili cca 80 km na SV do oblasti jménem Bunsow Land. Po dvou dnech přesunu jsem se usídlili v údolí Gibsdalen. Údolí lemují nádherné oblé kopce dosahující max. 1200 m. Zde jsme strávili šest dní za dost intenzivního chladu. My jsme Špicberky navštívili na přelomu března a dubna, kdy jsou zde největší mrazy. Teploty se pohybovaly od -5°C za velké oblačnosti do -30°C za vyjasnění. Naše výprava neměla žádný konkrétní cíl, naším cílem spíše bylo otestovat sebe i materiál v extrémních podmínkách a získat zkušenosti jak žít za mrazu, před kterým není úniku. Samozřejmě taky vystoupat na pár kopečků a hezky si zajezdit. Do žádných velkých extrémů jsme se nehrnuli, ono taky s necitlivýma nohama se moc dobře nelyžuje. Nohy trpěly asi nejvíc. Přes noc jsme si ve spacáku nahřívali botičky a ponožky, ráno jsme se rychle přesunuli do zmrzlých skeletů, a asi po hodině příprav už byly necitlivé. Teprve po několika hodinách pohybu se do nich navrátil cit.
S čím jsem se psychicky nesrovnali, tak to byl medvěd. Všude okolo nás někde byli, ač jsme neviděli ani jednoho, tak ten pocit hlavně v noci..... nic moc. Do divočiny je povinnost mít pušku „medvědobijku“. Já nejsem střelec, Radek taky ne, takže veškerá střelba by byla na Martinovi.
- Jaké jsou Špicberky ze skialpinistického hlediska? Doporučíš je dalším zájemcům? Pojedeš na Špicberky znovu?
Robin: Špicberky na skialpech jsou úžasný, nabízejí cokoliv. Od přechodů, přes normální túry až po extrémy. Lavinové nebezpečí podle našich zkušeností je minimální, problém je trochu sníh. Nevím, co je zde normální, ale zdálo se mi, že ho bylo málo. Prašan byl pouze v uzavřených žlabech nebo kotlinách, na větru byl ubitý, připomínající šindele a hlavně přemrzlý a hrubý jak šmirgl, takže v malých spádech nejede.
Určitě bych Špicberky doporučil, ale pouze zkušeným cestovatelům, nutná je znalost map, navigace, GPS a hlavně nepodcenit materiál. Např. jsme měli spacáky z dutého vlákna, protože peří se zde za velké vlhkosti a mrazu slepí a nehřeje. Za pár dní jsme ve spacáku měli vlivem velkých teplotních rozdílů led, ale přitom pořád pěkně hřály.
Svalbard určitě navštívím, chtěl bych ještě severněji, skloubit pochod se saněmi a lyžování. Co mě tam asi nejvíc uchvátilo je zvláštní světlo, klid, křišťálový vzduch a to ticho.