Lenzspitze (4294 m) - 25.5.2009
Letos se urodilo hodně sněhu a tak jsme s Pospeczem řádně nažhaveni na tradiční 14 denní tour po Alpách. Cíle zvoleny, lyže nabroušeny, forma doladěna. Týden před odjezdem parťák volá, že si při jízdě po schodech na biku cestou do práce zlomil obě ruce a plány jsou v troskách. Po dohadování a odkladech kvůli počasí vyrážíme konečně s Romanem Gregušem na konci května do Saas Fee. I přes utržený tlumič jsme dojeli a vydrápali se na Mischabelhutte. Přitom jsme si ještě užili zábavu s blížící se bouřkou, kdy nám začaly nad hlavou bzučet lyže, proměněné v antény na statickou elektřinu – všechno železo odhodit a rychle do bezpečí chaty. Bouřka přešla, pro věci jsme se vrátili a kuli plány – předpověď ucházející, jen to mělo být několik asi nejteplejších dní, co v tomhle roce zatím nastaly – bod mrazu byl i v noci okolo 3800m. Naším cílem je severovýchodní stěna Lenzspitze (4294 m) – 500 m z vrcholu k okrajovce, sklon do 56°. Tuhle krásu sjel jako první Heini Holzer v roce 1972.
První den jen okoukneme stěnu (nástup asi 2 h od chaty k okrajovce) – zdá se nám, že jsme tam pozdě, je teplo a do stěny od svítání pere slunce. Německo – rakouská čtveřice, co šla před námi to otáčí asi v 1/3 stěny kvůli nedobrému sněhu. Poté, co Roman dostane kamenem do ruky (naštěstí bez větších následků) odkládáme útok na zítra. Stěna je pěkně vysněžená, jen občas se nahoře něco leskne, doufáme, že je to jen přemrzlý firn a ne led. Druhý den jsme ještě před svítáním u okrajovky a lezeme. Nahoru to jde dobře, ale na lyžování to moc nevypadá. Na povrchu je krusta s tloušťkou měnící se asi mezi 3-8 cm – někdy nosná, někdy míň – a pod ní úplně měkký sníh – hrozí nečekané proboření a pád, znamenající přelet přes skalky v dolní části stěny. Po několika sondách se okolo 4000 m shodujeme, že na lyže to fakt není. Lezeme ještě kousek, potom se Roman rozhoduje k ústupu, kousek slézá, pak nasazuje lyže a za chvíli je dole. Chci dát alespoň vrchol, tak lezu dál. V místě, kde je krusta obzvlášť nechutná, lyže zapichuju a jdu dál bez nich. Svah je čím dál strmější a vrstva sněhu tenčí, místy je to spíš lezení v ledu. Struktura sněhu se ale s výškou mění, krusta mizí a je to celkem pěkný utemovaný prašan, i když je ho na ledě málo. Říkám, si – tohle by se jet dalo, lepší, než to zpátky slejzat na mačkách a jestli v dolní části krusta neroztaje, vždycky můžu lyže sundat – po patřičném prošrotování v hlavě se vracím dolů pro lyže, takže jeden úsek si dávám 2x nahoru a 1x dolů a před 9 jsem na vrcholovém hřebínku. 
Ještě si vylezu na skalní vrchol s Madonkou a po kusu čokolády jdu do lyží. Ještě se zdravíme se švýcarskou dvojkou, co leze v mých stopách. Začátek z hřebene je okolo 50°, potom přichází nejprudší pasáž, kde je zároveň nejmíň sněhu. Místy je to jen 5 cm, naštěstí kvalitní a na ledu celkem dobře drží. Dolů jedu podél východního hřebene, kde to vypadá, že je sněhu víc a stěna je malinko víc odkloněná od Slunce, takže by tam nemusela být taková krusta, jako na druhé straně. Pod 4100m sonduju několikrát sníh, ale žádných zákeřností už se nedočkám – krusta roztála nebo na téhle straně vůbec nebyla. Dole už v těžkém sněhu traverzuju zpátky ke stopě, tam se dá dobře přejet okrajovka a hurá k Romanovi na ledovec. Nakonec parádní sjezd, škoda, že nebyl společnej.
Bohužel tím túra nekončí. Sjíždíme na chatu a balíme. Už od příchodu ze Saas Fee vymýšlíme, jak se dostat dolů z chaty a vyhnout se lezení po hřebeni. Je před polednem, jsme na jižním svahu a sníh je hodně měkký. Po Romanově otestování kuloáru vlevo od chaty, kdy navíc nevíme, kde kuloár přesně končí, se raději rozhodujeme pro hřeben. 
V tu chvíli přijíždějí švýcaři z Lenzspitze – prý ji raději sešoupali bokem – a tvrdí, že kuloárem vpravo od chaty se dá dobře sjet jen s jedním zúžením mezi skalami. Čekáme na ně a jedeme za nimi. V tom jeden z nich upadne v malém splazu mokrého sněhu a sjede s ním přes skalní práh. Zemřel asi ještě dřív, než jsme se k němu dostali – práh měl okolo 50 m. Stalo se to v poměrně lehkém terénu (i když sníh byl extrémně rozměklý a těžký), na jediném rizikovém místě téhle sestupové trasy, po dotažení náročné túry na chatu – všichni to vědí, ale takovýto zážitek krutě připomene, že každá chybička se může stát osudnou a že slevit z pozornosti se dá opravdu až dole. Smutný konec výletu i sezóny.
Marosz
Facebook Horosvaz
