Eiger a Biancograt tradičně

11. 10. 2007 | Rubrika: Tradiční skialpinismus | Komentáře (0)

Začátek jara v Alpách ovládla měsíc a půl trvající tlaková výše, před kterou naštěstí stihlo napadnout dost sněhu. Vyrážíme na konci Dubna na 14 dní a doufáme, že počasí ještě vydrží. Jako správní optimisté máme připraveno asi 5 sjezdů, většinou ve Švýcarsku a hodláme směrovat naše vozidlo podle aktuálních podmínek.

1. je na řadě Eiger. Koketovali jsme se sjezdem Lauper route v SV stěně, ale po večerním příjezdu jsme ji pro nedostatek sněhu hned zavrhli a druhý den ráno vyrazili do západní stěny. Ze stanice zubačky Eigergletscher vyrážíme v 9 ráno, pásy a haršajzny necháváme dole, protože ve stěně viditelně není místo, kde by se daly použít. Přes nulovou aklimatizaci jdeme rychle, zvláště pod sérakem uprostřed stěny. Nad ním ve vrcholové stěně je to trochu horší, výška je znát a nalezli jsme moc doprava, kde musíme přelézat skálu. Na vršku je už orientace jasná a tak tolik nevadí, že přicházejí mraky.

Nasazujeme lyže a podél hrany severní stěny se pouštíme dolů. Z výstupu víme, kudy nejet a tak bez problémů dojíždíme až pod sérak, kde si můžeme vybrat mezi skokem přes vodopád nebo několikametrovým traverzem přes skálu. Volíme druhou možnost. Pak rychle dolů, kde na závěrečném prahu musíme podruhé na několik metrů sundat lyže a s úlevným oddechnutím dojet ke kolejím zubačky. Lano jsme vůbec nepoužili, kámošova morální podpora dnes stačila.

Po dni odpočinku, kdy nás nejvíc bolí lýtka z večerního sestupu po kolejích do Grindelwaldu, se přesouváme do Saas Fee, kde máme vyhlédnutou SV stěnu Lenzspitze. Bohužel předpověď se den ode dne zhoršuje a skutečnost není lepší.

Následující týden prší, nahoře sněží a nedá se dělat vůbec nic. Proto s vidinou lehára u jezera prcháme do Itálie, ale tlakové níži jsme neujeli a většinu času paříme v autě. V nastalých podmínkách vylučujeme kvůli lavinám z plánu všechny větší stěny a zbývá nám Biancograt na Piz Bianco (Piz Alv) hned vedle Pizu Bernina.

Na chatě Tschierva jsme úplně sami a hned druhý den vyrážíme nahoru. Přes rozlámaný ledopádek se dostáváme pod sedlo Fuorcola Prievlusa, z něhož se leze přes skalní hřebínek na samotný firnový hřeben Biancogratu. Svah do sedla je dost prudký a stoupání v 1/2 metru čerstvého sněhu je práce pro vraha. Sníh sice drží, ale dobrý pocit z toho nemáme. Rozhodujeme se pro ústup na chatu. Protože nejlepší předpověď je za 3 dny, čekáme, až sníh sedne a případně opadá. V předvečer pokusu č.2 dorážejí 3 lokální borci s cílem Z stěna Piz Bernina.

Startujeme ve 3 ráno a chvíli po svítání jsme v sedle. Místní zjistili, že bez lyží se k západní stěně nedostanou, tak jdou v našich stopách. Lezení po zasněžené skále hřebene s lyžemi na zádech není moc podle našeho gusta a tak jsme rádi, když se dostaneme zase na sníh Biancogratu. Stoupáme do výšky 3780mnm, kde je před námi po jedné straně hřebene čistý led a na druhé se to leskne jen o něco méně. Švýcaři, kteří nás na skále předběhli, sice výšvih vylezli, ale hned nad ním to zase otočili.

Tohle teda nepojedeme. Už takhle je expozice při obouvání lyží víc než slušná. Pavel dává první oblouky a pak se střídáme. Jede se střídavě po obou stranách, je nutno pečlivě volit trasu. Sníh se mění každou chvíli, je tu led, tvrdý firn, prašan, krusta i těžký natátý sníh, kompletní repertoár na pár stech metrů. Dolní část, kde se dají vychutnat dlouhé oblouky, nás dovede zpět ke skále. Při následném slanění do sedla jsme pod sněhem objevili i pár kruhů a nechali tam jen 2 smyčky. Jako bonbónek nakonec známý sjezd ze sedla a objížďkou pod Piz Umur se vyhnout trhlinám.

Večer se domotáme až k autu a slavíme – i když se celý sjezd nepodařil a z původních plánů jsme museli hodně ubrat, byla to pěkná tečka za sezónou.

Marek Holubec, Pavel Pospíšil

Sjezdy: