V rámci projektu Zuby žuly, podpořeného grantem ČHS jsme vyrazili na žulu do Vysokých tater. První pokus narazil na vytrvalý déšť, zato druhý  na přelomu srpna a září (28.8. – 2.9) nás odměnil super počasím.

   Z hlediska letního lezení v Tatrách nenaleznete těžké dlouhé lezení. O nástupech už to tak docela neplatí, ale to je obecně lezci nejméně vyhledávaná a nejméně ceněná součást výstupu. Relativní výška stěn nabízejících soustavně těžké skalní lezení nepřesahuje v Tatrách 200 metrů. Přesto ale není třeba házet flintu do žita (nebo do kosodřeviny), spíš je třeba přenést pozornost na jiné kvality než velikost stěny.

   Kdo viděl cestu Action Directe (klas. 11) od W. Gullicha ve Frankenjuře, musí uznat, že je to „grc“, 12 metrů vysoká skalka, navíc mírně omechovatělá. Přesto je to mýtus a stále jedna z nejtěžších cest na světě. Podobně je to s cestou New Age v Ratikonu od B. Kammerlandera. První desetmínuska v Alpách měří jen stodvacet metrů. Styl prvovýstupu a psychická náročnost z ní dělají stálý pomník s minimem přelezů a Kammerlander si ji osobně stále velmi považuje. Jinými slovy nejde o to kde, ale co je vylezeno.

   Vytlučením cesty Posledný sud (7c+), která byla udělána jako sportovní výstup shora, dali „radikální Tatranští fundamentalisté” jasně najevo, co si myslí o etice prvovýstupu. Nehledě k etickým úvahám, domníváme se, že zajímavou a těžkou cestu lze v terénu jako jsou Tatry (relativně nízké stěny, snadno dostupné) udělat v podstatě jedině přesunem důrazu z maximálních fyzických obtíží směrem k psychice nebo etice (jištění pouze na vklíněncích a pod.). Určitá úroveň sportovní obtížnosti je jakýsi povinný předpoklad daný tím, že horské lezení je přece jen trochu sport, i když ve své podstatě nesoutěžní.

   Tatranská žula je pro dělání těžkých volných cest odspodu poměrně nepříznivá. Většina potenciálních těžkých linií nevede spárami, umožňujícími přirozené jištění, ale plotnami, často pokrytými mechem a ne zcela kompaktními. Určitým kompromisem mezi etikou a sportovní obtížností je cestu vyhákovat a následně přelézt volně. Koneckonců čistý přelez hákovačky je nejběžnější způsob dělání těžkých volných cest v horách.

   My si vyhlídli pro pokus o volné přelezení cestu Jet Stream, vedoucí na Jastrabku. Jedná se o těžký technický výstup pomocí moderních hákovacích hraček (háčky, cooperheady, jedničky) a triků (stloukání skob, zatloukání vklíněnců apod.). Tedy žádný nýtový nebo skobový žebřík. Navíc v perfektní žule. Cestu udělali před pár lety M. Heuger a I. Štefanský inspirováni výletem do Yosemit, kde přelezli některé extrémní technické cesty. První opakování dělali Stoupa s Ricardem Jurečkou.

Od té doby přibylo pár dalších opakování a kupodivu i fixních jištění, ovšem pochybné kvality (sem tam rurp, jednička, mikrostoper, cooperhead).  O tom zda půjde celá cesta vylézt volně jsme dost pochybovali i my, téměř do posledního dne našeho zájezdu. Nakonec se nám podařilo AF přelézt délky všechny.

   Po pětkovém nástupu čeká na případné zájemce o volný přelez délka za 8-, ve které jsou dvě skoby pár cooperheadů a je dobré si vzít dva friendy.  

   Následuje klíčová asi 25 metrů dlouhá délka, kde se nalézají tři postupové nýty a několik kladivem zdemolovaných předmětů ze kterých čouhají lanka, která lze procvaknout, ale není dobré do nich odskakovat. Délku se podařilo Stoupovi vylézt AF s odpočinkem u 1. a 3. nýtu. AF klasifikace 9+. RP přelez odhadujeme kolem 10 UIAA (8b fr.). Ale to bude moci kvalifikovaně posoudit až ten, kdo linii RP vyleze. Jedná se o parádní silovo-technicko-vytrvalostní lezení především za sokolíky a spoďáčky v 20° převislé a na pohled hladké žulové desce s „nitom oveľa nižšie ako končia nohy“. Kromě expresek lze použít dva mikrostopery a jeden tricam.

  Třetí 15 m dlouhá délka je brutus boulder za malý „mrchy“ s odskoky do štandu respektive pod štand. Na sedák vám stačí pár expresek. Obtíže AF 9, RP cca 9+?.

Následuje délka za 6+ a slanění cestou.

Vzhledem k určité psychické náročnosti volného přelezu a obtížnosti zakládání vklíněnců z pozice (nebo riskování delšího pádu) při  pokusu o OS nebo RP jsme se rozhodli cestu oklasifikovat stupněm E4/E5 Jasperovy E - stupnice. Cesta není žádná vražda, i když má pár míst, kde je dobré nepadat. Lze ji celou odlézt na popsaném jištění; případné přidání nýtů by ji podle našeho názoru značně degradovalo.

Sluší se podotknout, že před pokusem o RP jsme linii pozkoušeli shora, protože bylo nutné nejen zjistit, zda je vůbec lezitelná, ale i očistit některé stupy a chyty kartáčem, případně odstranit volné šupinky.

Myslíme si,  že pěkný výkon pro případné další zájemce bude i „jen“ poctivě odpadané AF. V nejtěžší délce bude taky znát rozdíl mezi RP a PP přelezem, kvůli umísťování vklíněnců, o OS nemluvě. Takže račte dát pokus drzák v asi nejtěžší tatranské volné linii. Držíme pěsti.

Dušan „Stoupa“ Janák a Jan Kreisinger

Za podporu v našem snažení vedle grantu ČHS patří náš dík firmám Raveltik, Rock point, Singing Rock a Triop.