Je 26. ledna, pět hodin odpoledne a můj let do Milána je zrušen. Po připomínce, že asi nestihnu svůj let z Milána do Buenos Aires, dostávám 200,- Kč poukázku ať se jdu najíst a že to nějak dopadne. Dávám si pivko a po všech těch změnách odlétám až před půlnocí.

Původně jsem měl letět s Márou 1. ledna, ale jeho omrzlé prsty byly pádným argumentem, proč svoji účast ruší. Naštěstí měl Hudy volno, tak problém s parťákem odpadl. Akorát že si týden před odletem nešťastně zlomil prst, tak jsme akci o měsíc posunuli.

27. ledna přilétám do rozpáleného a rozpařeného Buenos Aires. Mám do 30. ledna čas než přiletí Hudy, tak se věnuji poznávání a ochutnávání všeho, co je mi nové. Pozorování černobílých delfínů a popíjení pivka v zátoce Rio Gallegos mi příjemně vyplnilo čas a teď už si to valíme pampou z El Calafate do El Chaltén vstříc novému dobrodružství. Hudyho ještě dva dny před odletem zaskočila angína, ale prášky snad zabraly.

Když vidíme Fitz Roy a nad ním modré nebe, neztrácíme čas a uháníme do kempu Rio Bianco, abychom snad něco nepropásli. Další den vstáváme ve čtyři ráno a s vynáškou lezeckého materiálu vyrážíme přes ledovec pod stěnu. Náš plán je vylézt cestou Royal flash na vrchol, celkem 43 délek. Snad nám budou stačit dva dny, to bude ležet, to poběžíme. Snadno zdoláváme mixy pod nástupem, kde máme v plánu zanechat lezecký cajk, vyzkoušet si pár délek, když je tak pěkně a pak už naostro zkusit prostoupit stěnou. Hned v prvních délkách přicházíme o iluze a je nám jasné, že tahle cesta je pro nás moc tvrdý oříšek. Měníme plán a je nám líto, že třeba marníme den, kdy šlo vylézt na vrchol nějakou lehčí cestou.

V paso Superior potkáváme Thomase Hubera, který se svým švýcarským přítelem zrovna slanil z desáté délky Franco Argentinské cesty. Vichřice je už podruhé nepustila na vrchol, den předtím dosáhli sedmnácté délky cesty Casaroto.

Kazí se počasí, odchází ze sedla. Necháváme zde matroš a taky sestupujeme. Večer mluvíme s amíkama, kteří se už třetí rok pokouší vylézt Royal flash. Prý některé délky jsou vyledněné a nemožné přelézt volně. Reálný odhad pro zopakování cesty jsou minimálně tři dny. Lézt 7c délky po bivaku ve ždáráku je skoro nemožné a hákovat RP přelezenou cestu nás ani nenapadne.

Přijeli jsme lézt na lehko, bez postele a fixů. Počasí se mění rychle, naše plány taky, potom co zjišťujeme, že za poslední dva měsíce dosáhly vrcholu jen dvě dvojky (Němci Kalifornskou a Slovinci Československou cestou) rozhodujeme se pro pokus o vrchol Franco Argentinskou cestou. Výhodou je, že i když je nahoře hnusně, tak dole v El Chaltén je celkem hezky a teplo. Tři dny jsme proseděli po putykách, popíjeli pivko a pojídali Argentinský steaky. Hovořili s lezci z celého světa, někteří sem přijížděli slézat hory, ale většina snad jen čekat na počasí a bouldrovat.

Předpověď zní pozitivně, vyrážíme do paso Superior, kde se celý den válíme a utěšujeme, že se počasí vylepšuje a že o půlnoci vyrážíme. Večer začíná pršet, v noci sněží, zůstáváme ležet. V 10 hodin nás budí slunce, koukáme na vršek Fitz Roye a nevíme, zda jsme zase nepromarnili den. Odpoledne už je v paso Superior asi dvacet lezců,  zítra má být 12 hodin pěkně. Dává nám to naději, že jsme se snad rozhodli správně. Zásoby jídla docházejí, zítra musíme, jinak jdem dolů. Nemůžeme dospat, o půlnoci budím Hudyho, že bych posnídal a šel. Ten se slovy, že budem jak bonzáci první a snad nás neuvidí Bernd Arnold, který si sem vyšel zalézt s dcerou.  Ledovec je zmrzlý, je tak –5 C, jde se dobře. V 1 hodinu ráno nasazujeme mačky a cepíny a za svitu čelovek lezem asi 8 délek v mixech do Brecha los Italianos. Trochu hledání a už nás vede zasněžený hřeben až pod stěnu. Mé soudy o Franco-Argentinské cestě, že přece nepolezu na Fitz Roy nějaký hřebínek, se rázem obracejí proti mně a nad námi se tyčí strmá stěna.

Velký mráz mi nedovoluje obout lezačky, tak v pohorkách za tmy lezeme první délky. Skála je zasněžená a pokrytá ledem. Rukavice se mi na vše mrazem lepí, začíná svítat. Zjišťuju, že jsme v prdeli, třetí délka nad námi nevypadá ani trochu za 5, spíš tak za 7b a s deseti friendy, co s sebou v rámci úspory váhy máme jsme bez šance. Slaňujem, je půl deváté, už vidíme kde vede naše cesta. Ztráta dvou hodin, asi to nestíháme. No, zkusíme pár délek, alespoň to budeme znát pro příště. Trhlina vyplněná ledem, obouvám lezačky, friendy vytloukám díry na ruce i na zajištění. Tak tohle je Fitz Roy, zasněžená police a vyledněné spáry. Naštěstí se otepluje a špičky lezaček jde zakopávat do sněhu jak mačky. Krásné skalní lezení pod vrstvou sněhu a ledu, běžíme k vrcholu. Ne, tak tohle už nechci lézt znovu. Ve dvě hodiny odpoledne jsme na jedenácté délce, čas máme dobrý, ale začíná fučet. Oči zaslepuje sněhová krupice, necítím palce u nohou, musím do pohorek. Mráz odhadujeme tak na –10 C. Na obzoru se objevují zlověstné mraky, stihneme to? Nepřijde bouře?

Není nač čekat, na občerstvení kousek ledu, který mi přimrzá k patru a jazyku. Vodu jsme vypili a jídlo snědli na pátém štandu v rámci úspory váhy. Valíme, Hudy přebírá vedení a nasazuje kruté tempo, teď nebo nikdy.

„Bež Tomajdo, utíkej!!!!“ touhle větou mně Hudy už od rána povzbuzuje. V 16.30 přelézáme čtrnáctou délku pilíře, je zataženo. Zdoláváme hranu stěny, už vidíme na vršek, je na dosah. Na dosah, který trval ještě další hodinu a půl. Sedm délek v ledu a mixech. Na vrchol dolézáme po skále už současně. Je 8. ledna 2006  18.00 hodin a my sedíme na hřebeni, který je vyskládán z balvanů jak pyramida. Výhled na všechny strany, klid v duši, tak výš už nemusíme, není kam. Okolní vrcholy Cerro torre, Poicenot a další se zdají odsud tak malé.

Teď už jen dolů, 30 délek slanění. Není co popisovat, snad jen že lano se nám seklo jen jednou, pár vteřin po komentáři jak jde všechno hladce. Po 6 hodinách slaňování dosahujeme relativního bezpečí ledovce.

Je půl jedné 9. ledna a spokojeni míříme do paso Superior, kde nás čekají teplé spacáky. Po cestě potkáváme Ikera Poea s parťákem, který nám gratuluje k vrcholu a míří k nástupu naší cesty. Bohužel zbytečně, počasí jim už nepřeje a svůj výstup ukončují na čtvrté délce, je vichřice a sněží. Nám to nevadí, v ledové jeskyni je sucho a od sympatického Rusa dostáváme čaj a snídani. Ve dvě hodiny odpoledne v mrazivém Patagonském počasí sestupujem do údolí. U Laga los Tres začíná svítit slunce a dělá se duha. Jdeme odpočívat a v hlavě už máme nový plán, co takhle zkusit ještě na Cero Tore??

Perioda špatného počasí se protáhla na deset dnů, čas trávíme boulderingem, tak jako všichni. Jsou tu bratři Huberové, Tommy Caldwel, který už třikrát za sebou zkusil štěstí v Royal flash, dosáhl však jen dvacáté délky (ze 43). Dále tu je Dean Potter, Peter Croft a skvělý bouldrista Iker Poe. Celkem okolo padesáti lezců určitě.

Není nač čekat, náš odjezd se blíží tak i přes zataženou oblohu a vichr vyrážíme nahoru do kempu Bridvell. Tam potkáváme Slováky, kteří přijeli na Cero torre, popíjíme čaj a hovoříme o patagónském počasí. Všichni sestupují do údolí, my ne, my to zkusíme. Odpoledne se balíme a vyrážíme přes morénu k ledovci, dojdeme pod stěnu, přespíme a zítra uvidíme. Začíná pršet, průtrž mračen, nemá to smysl, vracíme se do kempu Bridvell. Pak se rozhodujeme sestoupit a jít se Slováky na pivo. Ráno nás budí slunce, to není možný, to je Patagonie? Všichni jdou zas nahoru, my zůstáváme, jdeme si zabouldrovat, zítra odjíždíme.

Děkuji za podporu ČHS a firmám Rock empire, Direct alpine a Lanex!

S pozdravem Tomáš Sobotka