Tak je to tady. Právě to jsem si říkal při odjezdu do Alp. Byl to skoro rok, co jsem začal přemýšlet o tom, že bych mohl zkusit jednu z nejtěžších více délkových cest světa Silbergeier. Silbegeier, neboli orel stříbrný, je 200m dlouhá vápencová cesta. Vede v levé části Kirchlispitze rätikonského pohoří. Autorem této krásné linie je Beat Kammerlander. První prolezení cesty byl docela zážitek. Cesta byla déle nelezená, takže jsem stále hledal chyty a směr. Byl to náročný den plný pádů. Ke konci dne jsme se s Honzou doplazili pod poslední délku. Natáhli jsme fixy a jeli dolů k autu na zasloužený pivo. Další den se cesta natáhla celá a mohl začít důkladný průzkum terénu. Po pěti lezeckých dnech a dvou dnech odpočinku jsem přelezl všechny délky kromě první, ve které jsem spadl pod řetězem. Před prvním ostrým pokusem jsem si musel dát dva dny restu. Mel jsem z cesty potrhanou tkáň v prstech tak, že pálily na dotek. V úterý 24.6. jsme vstali v 7 hod. Kolem 10 hod jsme nastoupili do cesty. První délka byla ten den pro mě tou nejtěžší. Nerozlezený po ránu a hned do 40m mírně převislé desky. Věděl jsem, že můžu spadnout i pod řetězem, takže jsem byl dost nervózní. Naštěstí jsem to udržel a mohl  jsem lézt dál. Nervozita mě opustila  po 2. délce za 7c+ a začal jsem si to užívat a věřit v úspěch. 3. délka za 8a+. Skvost cesta i někde na skalkách mě pustila a tak jsem se mohl další délkou za 7a+ dohrabat do jeskyně. Oběd, relax, výhled a hurá do 5. délky za 8b+. Program nohou jsem nezkazil jen mě lehce uklouzla noha na tom samém místě co Harrymu. Druhá Miura to naštěstí ustála a já to dal. V poslední délce za 7c+/8a – dřep na noze – jsem nespadl a tak jsme spolu s Honzou kolem 14 hodiny dosáhli vrcholu.

Ten den jsem si splnil jeden z největších letošních cílů.

Ondra Beneš