MSM v Dallasu pohledem reprezentačních trenérů
Mistrovství světa mládeže v Dallasu skončilo již před týdnem, ale v nás všech jsou ještě hodně čerstvé a intenzivní dojmy, a to především v těch, kteří byli přímo na místě a sportovní zážitek prožili naplno. Jak se závod povedl z pohledu našich reprezentačních trenérů se dočtete v tomto článku.
Mistrovství světa mládeže v Dallasu bylo sportovním vrcholem roku, na který se naši nejlepší reprezentanti celou sezónu intenzivně připravovali. I tak ale konečné výsledky předčily naše očekávání. Když jsme si tipovali, kdo má šanci dostat se do finále obtížnosti, počet pěti závodníků jsme odhadovali jako absolutní nebo spíše nereálné maximum. O to větší pak byla naše radost, že jsme na tohle číslo díky Markovi, Míše, Markétě, Lukášovi a Sabině dosáhli.
Dvě výsledná 3. místa pro Míšu Smetanovou a Lukáše Mokroluského byla v tak obrovské konkurenci skutečným úspěchem. Míši 2. místo v kombinaci pak úžasnou třešničkou na dortu.
Když pomineme „neporazitelné" Japonce se čtrnácti finalisty, Česko skončilo spolu se Slovinci na druhém místě v počtu finalistů v obtížnosti!
Mezi ženami se pak Češky v lezení na obtížnost umístily na 4. místě a za muže nám patřila 5. příčka, z čehož celkově vyšlo 6. místo z celkového počtu 29 zúčastněných zemí.
V boulderu jsme na taková umístění nedosáhli, i když tři naši závodníci se finálové účasti velice blížili. Zejména Honza Štípek na 9., Marek Jeliga na 11. a Arina Jurčenko s Míšou Smetanovou na 15. místě se
rozhodně nemají za co stydět.
Už dopředu jsme věděli, že v boulderech to nebudeme mít jednoduché, jelikož pro většinu našich závodníků je prioritou obtížnost. Právě proto považujeme celkové umístění Česka v této disciplíně za úspěšné. Mezi muži se podařilo dosáhnout 11., mezi ženami 13. a celkově v obou kategoriích 13. místa.
A nyní k organizační stránce. Zpočátku jsme byli z organizace tohoto nejdůležitějšího mládežnického závodu roku trošku zklamaní. Chyběly nám důležité informace ze strany pořadatelů, nebyla zajištěna společná doprava na závodiště, tréninkové stěny s volnými vstupy pro závodníky, nebyl plánován žádný live-stream a mnoho dalšího. Celkově to působilo poněkud nedotaženě a především chybějící stream byl terčem velké kritiky nejen ze strany koučů, ale i zástupců všech týmů. Naštěstí se podařilo zajistit přímý přenos alespoň v disciplíně lezení na obtížnost, takže se všichni doma mohli z úspěchů našich reprezentantů těšit. Ostatní nedokonalosti byly posléze také vyřešeny. Hned na začátku pobytu jsme po prozkoumání místních stěn s vysokými cenami vstupného naštěstí dostali pozvání od texaského lezeckého teamu na jejich tréninkovou stěnu. Nejdříve jsme se účastnili společného simulovaného závodu, následně jsme mohli stěnu využívat pro trénink během celého pobytu.
Trénink probíhal ve skvělých podmínkách, na neustále nově dostavovaných závodních boulderech a výborném spraywallu. Na závěr celého Mistrovství zajistili organizátoři (společně s rodiči místních mladých lezců) rozlučkovou party pro všechny účastníky. Nachystali spoustu jídla, pití a závodníci měli před odletem možnost zrelaxovat, pobavit se a navázat nové kontakty a přátelství. Přes počáteční rozpačitost bychom tedy organizaci hodnotili spíše pozitivně. Velmi nás překvapila hlavně pohostinnost a vstřícný přístup místního lezeckého týmu, který nám poskytl svou tréninkovou stěnu zcela zdarma.
Co se týče kvality závodních cest, zejména cesty na laně byly jinými týmy vnímány spíše kriticky, jelikož závodníci padali ve stejných místech nebo krocích, a to hned v několika kategoriích. Nás se to naštěstí netýkalo, tento problém jsme tolik nepocítili, a tudíž neřešili. Je ale více než jasné, že s trendem boulderových, fyzicky náročnějších cest souvisí i fakt, že je potřeba umět v některých krocích více riskovat a lézt mimo komfort - prostě nelézt na jistotu.
Mistrovství světa mládeže, které vždy probíhá ve všech třech disciplínách, je velmi dlouhý a náročný závod především pro sportovce, ale samozřejmě také pro jejich doprovod – kouče a fyzioterapeuty... My jsme na desítku závodníků byli tři, což bylo skoro ideální. Nemůžeme se srovnávat s jinými velkými federacemi, které měly na závodě mnohem více závodníků, a tím logicky i více trenérů (italský, nebo francouzský tým doprovázel dvojnásobný počet osob). S ohledem na jejich a naše celkové výsledky (převážně v obtížnosti), jsme vlastně s minimem nákladů na kouče a další doprovod dosáhli slušného úspěchu v podobě finanční úspory i po této stránce.
Dlouhý pobyt na soutěži, aby bylo dosaženo co nejlepšího výsledku, vyžaduje také spoustu organizační práce kolem průběžného tréninku závodníků, následné pozávodní regenerace, neustálý dohled nad stravováním všech účastníků a v neposlední řadě taky péči o jejich bezpečnost a zdravotní stav. Většina závodníků je velmi zodpovědná a všechny tyto nezbytnosti si dokáže naplánovat, hlídat si je a spolupracovat s kouči a fyzio na jejich ideálním propojení - a my jim za to moc děkujeme. Bohužel ale, u některých se opakovaně setkáváme s nepochopením či neochotou tyto zásady respektovat. Neustálé vysvětlování a hlídání je pak pro kouče a celý tým velmi vyčerpávající. Je mi líto, že to musím zmiňovat, a věřím, že se postupně všichni naučíme ještě lépe fungovat, tak aby byly naše výsledky v budoucnu co nejlepší.
Moc bych chtěla poděkovat Štěpánu Volfovi a Patriku Chovanovi za obrovské nasazení a dobrou náladu, která je při takto dlouhých pobytech pro celý tým velmi důležitá!
Také bych chtěla poděkovat slovenským koučům a rodičům za výpomoc při přepravě našich závodníků a všem, kteří se podíleli na organizaci této logisticky komplikované výpravy – především Marcelu Janošovi a Ivaně Palasové. Elišce Adamovské pak patří dík za zpracování průběhu závodu na sociálních sítích.
A ZA CELÉ ČHS PATŘÍ OBROVSKÉ DÍKY TAKÉ SAŠE GENDOVÉ! :)
Saša Gendová, reprezentační trenér ČHS