Už tuto sobotu 15. dubna vyrážejí nadějné české reprezentantky Eliška Adamovská a Michaela Smetanová do Asie, kde je čekají dva závody Světového poháru v boulderu 2023.

Eliška s Míšou zahájí svou letošní mezinárodní sezónu závodem v japonském Hachioji, který se koná 21.-23. dubna. Následně se přesunou do Soulu v Koreji, kde je čeká závod o týden později, tedy 28.-30. dubna. Holky kromě silných asijských závodnic čeká konkurence nejlepších lezkyň z celého světa. Jak jsou na ně připravené a jak se do Asie těší?

Koncem dubna vás čekají dva boulder závody v Asii, které budou pro obě prvními závody sezóny. Cítíte se připraveně?

E: Připravovala jsem se dost a snažím se si věřit, každopádně bouldery jsou dost loterie, takže se někdy výsledek nedá úplně ovlivnit. Chci ale hlavně zalézt nejlépe, jak budu v danou chvíli moct.

M: Já jsem se asi před měsícem zranila a docela dlouho nemohla používat palec na levé ruce, takže jsem tomu musela svoji přípravu dost upravit. I tak si ale myslím, že jsem byla schopná vše odtrénovat a měla bych být dobře připravená. V boulderech si zas tak moc nevěřím, ale ráda bych zalezla tak, abych se sebou byla spokojená.

Obě dominujete především na laně, ale zároveň vidíme obrovské posuny i v boulderu.Jaký poměr nyní zastává obtížnost / boulder ve vašem tréninku?

E: Momentálně tvoří bouldering 95% mého tréninku, což beru jako nutnou oběť, která mě často frustruje, ale většinou baví. Upřímně se ale nemůžu dočkat na lanovou sezonu.

M: Vzhledem k tomu, že lano je ještě docela daleko a čekají mě teď právě ty dva boulderové svěťáky, tak většina přípravy je na boulder. 

Loni jste spolu absolvovaly světový pohár v obtížnosti v Jakartě, Eliška v Asii závodila již dříve. Dá se říct, jestli se v něčem zásadním evropské a asijské závody liší?

E: Asie je celkově dost jiná ve všem - lidé, architektura, příroda a hlavně samotné lezení. To je dost specifické, ať už jde o strukturu stěny, která je většinou úplně hladká, nebo o samotné bouldery a cesty. Ty jsou o dost více boulderové, než na jaké jsme zvyklí tady. Pro mě je to ale příjemná změna, na kterou se těším. U závodu je stejně vždy potřeba řešit hlavně lezení a věci okolo, což je stejné všude na světě. Je ale pravda, že vlhkost je o dost vyšší, než u nás a to moje, už teď zpocené ruce, moc neocení.

M: Ja závodila v Asii jenom jednou zatím, ale mám z toho dobré zkušenosti, protože líp snáším teplo než zimu. Sice se hodně potím, což není ideální, ale pořád to preferuji nad zmrznutými prsty. Samozřejmě může být například i obtížné najít jídlo, na které jsem zvyklá, proto si s sebou radši nějaké přibalím.

Poleze se v Soulu a v Hachioji venku nebo uvnitř?
E:To bych asi měla mít zjištěné, ale nemám.(smích), Míša bude vědět!

M: Taky nevím, ale myslím, že minulý rok se v Soulu lezlo venku a v Hachioji uvnitř? Ale to spíš tipuji.

Z klimatického hlediska je asi největší rozdíl ve vlhkosti. Jak velký vliv to má na lezení a dá se na to nějak připravit? 

E: No, prsty se potí o dost víc, ale tenhle problém máme jako všichni “mimoasijští” společný, takže není na co se vymlouvat. Já celkově svou kůži dost řeším i tady doma, takže už bych snad měla mít všechny tipy (mastičky, oleje, krémy, smirek…) vyladěný. Osobně mi je mnohem víc nepříjemná vysoká okolní teplota, na Jakartě jsme měli skoro ke čtyřicítce, a to pro mě bylo skoro nesnesitelné. To by ale teď v dubnu hrozit nemělo.
M: Taky se mi dost potí ruce, a pak se i rychleji prolézají. Mám ale docela štěstí, protože moje kůže hodně vydrží, tak doufám, že s tím nebudu moc bojovat.

Kolik času budete mít na aklimatizaci a srovnání jet lagu?
E: Letíme už v sobotu 15.4., takže budeme mít docela dost času a jet lag by tak snad neměl být problém.

Vzhledem k nově zavedeným kvótám vás čeká poměrně nabitá závodní sezóna. Co jsou vaše hlavní cíle? 

E: Cílem je samozřejmě dostat se do výběru 40 závodnic, které se budou moci v příštím roce zúčastnit nominační série závodů, ideálně se pak i nominovat na olympiádu, to by byl splněný sen. Letos bych chtěla zalézt nějaký dobrý výsledek na boulderovém svěťáku, jako takový malý pocit zadostiučinění k tomu, jak moc práce jsem do toho v posledním roce vložila. To stejné platí i u lana. Cílů je hodně.

M: Můj hlavní cíl je se dostat do semifinále na laně. Pak také samozřejmě zúčastnit se a dobře zalézt na MS v Bernu. Dostat se do výběru na nominaci na příští rok by bylo úžasný, ale uvidíme jak moc reálný.

DRŽÍME PALCE!!

M. Košatková, ČHS