Původně jsme tuhle cestu ani neměli v plánu lézt, chtěli jsme zkusit českou cestu Bloody Mary (pozn. cestu v roce 2004 vytvořil Vašek Šatava a Pavel Jonák) a potom udělat nějaký prvovýstup. Po vylezení Bloody Mary jsme se ale s Aničkou shodli, že by byla škoda Crackistan neochutnat. Oranžový pilíř přímo nad kempem působil asi jako volně položený chlebíček, stačí se líně přesunout po trávě a zakousnout. Ukázalo se ovšem, že je to poněkud tvrdé sousto a pár zubů jsme si i vylámali.

 

Lezli jsme dál a dál až už byla tma a my se chtěli dostat na vrchol pilíře, kde bychom mohli najít vhodné místo na bivak. Zastavila nás ovšem, už ve tmě, klíčová délka za A3, poslední před vrcholem pilíře odkud už vede lehčí dolez. My jsme to ale nemohli vědět, protože existující topo představovala fotografie nevalné kvality proťatá červenou linkou bez vyznačených štandů, či obtížností. Do tohoto bodu se nám dařilo lézt na OS včetně délek za 7b i 7c, oba už jsme ale překročili hranici zdravého vyčerpání. Bivakovaní ve visícím štandu (měli jsme dvě nafukovací portaledge) není nic jednoduchého ani pohodlného, chybí pořádná opora na nohy a všechno zorganizovat, uvařit a uložit se ke spánku trvá zhruba 2 hodiny. Měli jsme štěstí, že navzdory předpovědi, a okolo probíhající bouřce, nás při lezení nezastihnul déšť. V noci jsme mu už ale neunikli. Naštěstí jsme si přes horní portaledge večer přehodili tropiko. Problém spíš představovala moje náhlá nevolnost, která vyústila v šavli čínské polívky do hlubin. Ospalé ráno v mlze nebylo o moc lepší, všechno bolí a při snídani nám oběma začne být na blití. Chvíli spekulujeme, ale jsem tak slabý, že jsem rád, že dokážeme sbalit tu maškarádu a bezpecně slanit skoro celou stěnu dolů. V basecampu pak sleduju stěnu s ukřivděným pocitem. Tolik energie a úspěšného lezení a pak muset potupně slanit... 

 

 

Nechce se nám lézt znovu odspodu a skončit stejně, ale existuje ještě možnost vyjít na vrchol Zang Brakku po hřebeni a slanit do místa, kde jsme skončili. Přesně to taky po jednom odpočinkovém dni děláme. 

Do kopce se nechce, oba se budíme spíš s touhou jet domů. Krizi ale překonáme a den se zlomí do další epický "bigwallový šichty". Slanění proběhne vpořádku, klíčovou délku slaňuji s ocelovým kartáčem. Čištěním, zatloukaním skob a následným toprope průlezem strávím téměř 3 hodiny v kuse. Vyhnu se tím A3 hákovaní, což mi ani nevadí, přestože celá tahle akce výrazně ubírá na stylu přelezu. Zjistím, že volný přelez je reálný, obtížnost bude určitě 8a, a že by to šlo i bez dodání nýtu. Sice trochu odlez od posledního "frienda", ale pády jsou bezpečné. To si empiricky ověřím při následných pokusech. Na první to bohužel nevyjde a to je ve vicedelkách vždycky problém. Bitku jsem s opravdovým štěstím vyhrál na třetí pokus. Aničce byla zima a necítila se dobře, a tak jsem poslední čtyři délky na OS vysprintoval za necelé dvě hodiny. Na vrcholu už bylo šero a hrozný vichr. Slanili jsme zničení ale spokojení za tmy do basecampu. 

 

V tuhle chvíli jsme udělali volný přelez ve smyslu, že všechny délky jsme přelezli volně a upřímně v tu chvíli nám to tak i stačilo a brali jsme to jako hotovou věc. Další den ovšem jako správný mentor zakročil Standa Mitáč a vyprovokoval nás tvrzením, že tímto stylem to nepovažuje za volný přelez, a že kdybychom to tak publikovali, mohlo by z toho vzniknout společenské faux paix. Štvalo nás to a vůbec se nám do stěny znovu nechtělo, ale měl pravdu... nechali jsme to chvíli odležet a nakonec jsme se shodli, že to stojí za to.

 

20. Srpna ráno začínáme opět lézt. Jsme sbalení na dva dny a máme vymyšlenou efektivní taktiku. Nechat taháčáky na polici uprostřed stěny, a pak pokračovat na lehko a vrátit se na noc dolů po fixech. Tím, že víme, co nás čeká, lezeme o poznání rychleji a efektivněji. Na oné polici na spaní jsme překvapivě už v poledne a cítíme se dobře. "To je hodně dobrý! To můžeme stihnout za den!" Namotivovaní tou představou balíme útočný batůžek a vydáváme se vstříc nejtěžší části stěny. Vytáhnu komín a doberu Anču na štand pod dlouhou a převislou délku za 7c. Je to komplexní lezení, které začíná velmi nepříjemným a vyčerpávajícím úzkým komínem a širočinou, ta přechází do technického koutu a končí previslými lokry. Takticky bylo důležité, aby tuto délku vytáhla Anča, abych já mohl "jumarovat" a pošetřit síly na 8a crux. Minulý pokus jsem délku "OSnul" já a naopak Anička jumarovala, je to pro ni tedy flash pokus. Snažím se poskytnout všechny tipy a rady, a pak už jen povoluju lano a doufám, že to vyjde. Leze dlouho a myslím, že já jsem se při jištění vynervoval rozhodně víc, než Anička při lezení. Ale vyjde to! Juch! "Jumaruju" tuhle délku i následující spáru a po několika dnech opět vysíme v tom štandu pod spárou, která se zužuje až zmizí do stěnového boulderu. Kdybych to vylezl na první pokus, dostali bychom se nahoru a možná i dolů ještě za světla. Lezu dobře a cítím, že mám silově navrch. Dorazím do klíčové pozice, kopnu levou nohu daleko doleva na stup podobný sklopené bradavce, teď přesunout těžiště doleva, a pak se zvednout celou váhou na onu levou nohu. Už se sunu, ale najednou se mi levá noha rozklepe. Ještě ale stojím,  za chyty, které jsou malé a ostré jako žiletky, zaberu oběma rukama na "back-hand" a snažím se zvednout. Už si myslím že to mám, ale v tu chvíli levá noha, šmejk, sklouzne! "Dopr...!" Chyběl takový kousek. Visím v laně a kouknu dolů na ruce. Katastrofa, nejenom, že jsem pokazil první pokus, ale ještě jsem si úplně prořízl hned tři bříška prstů najednou! Dvě na levé a jedno na pravé ruce. Tak to jsem neviděl, pomyslím si. Na štandu poněkud zkroušeně mumifikuju postižené končetiny a vydávám se na druhý pokus. Zatejpovaná levá ruka mi sklouzne z chytu ještě o krok dřív, krev prosakuje i skrz brutálně utažený "tejp". Opět na štandu, další vrstva pásky a další pokus. Letím dolů zcela totožně s prvním pokusem. Aby toho nebylo málo, proříznu i čtvrtý prst (na pravé) a zdemoluju "mikrofrienda", kterého jsem dodal nad tutového "offseta", abych trochu zmenšil pád. Přední dvě vačky mají přervané drátky a čouhají vzhůru nohama ven ze spáry, vnitřní vačky mě zázračně udržely. Uf... vůbec nechápu, co dělám špatně, vždyť tímto programem jsem to minule vylezl a líp už tam být nemůžu. Potřebuju delší odpočinek, jenže štandujeme ve visu a Aničce už odumírají nohy a je jí zima. Donutím ji zkusit délku ani ne kvůli přelezu, jako kvůli tomu, abych si já odpočinul a ona trochu rozproudila krev. Chápu, že Anča se bojí odlezu, kroky si nezkoušela a takhle na AF je to těžký. Abych to zkrátil, čtvrtý i patý pokus dopadl opět stejně, levá noha vždycky v klíčovém místě sklouzla. Jsem hotovej a za chvíli bude tma. Sen o jednodenním přelezu se nekoná. Necháme viset matroš a lano ve štandu a slaňujeme téměř sto metrů dolů na polici, kde rozkládame spaní. Prožiju si pár minut bolesti,  když si z prstu odmotám všechnu tu krvavou tejpu a krev se valí zpátky. Usínám s obavou o zítřku.

 

 

Ráno jsem nervózní a hned po snídani zakapávám díry v prstech vteřinovým lepidlem a omotavám čerstvou vrstvou tejpky. Pak přichází naprosto úmorné jumarování zpátky nahoru, které mojí únavě moc nepomůže. Nesu si s sebou jednu nafukovací portaledge abychom mezi pokusy a při jištění mohli kvalitně odpočívat. To se ukázalo jako zásadní a dobrý nápad. První i druhý pokus skončí stále stejným sklouznutím levé nohy. Prsty opět krvácí a mě konečně dochází síly i bojovná nálada. Sjíždím na štand rozhodnutý, že dalším pokusem to prostě buď padne nebo sundám friendy a pojedeme dolů. 

Sedíme na portaledgi a koukáme na tu krásu okolo. Svítí sluníčko a celá tahle scéna je vlastně neuvěřitelná. Máme spoustu času, a teď jakoby se na chvíli zastavil. Pustíme si písničky a zapovídáme se o všem možném. Povede se mi vykročit ven z toho tunelového módu, kdy se jenom soustředím na lezení a vlastně nikdy nejsem zcela uvolněný. Vzácný a jakoby surreálný moment pohody ve velké stěně v Himalájích. Smířím se s možností, že to nevylezu a uvědomím si, že i tak to byl doposud skvělý zážitek a krásné lezení. S prázdnou hlavou a dobrou náladou vyrazím známou spárou vzhůru. Cítím intenzivní únavu, ale chci se ještě naposledy hecnout. Rozhodnu se, že v tom klíčovém místě zkusím použít na pravou nohu jiný stup, o pár centimetrů víc vlevo, vím že to přes něj taky jde vylézt, ale předtím jsem to vylezl přes ten pravý a každý pokus to mohlo vyjít. Teď už ale o nic nešlo, tak proč to nezkusit jinak... Zkusím a k mému úžasu za chvíli stojím v kolmé stěně a ztěžka oddychuju. Wow! Konečně! Teď už to jenom nepokazit. Zbytek délky (cca 7a lezení) lezu nervózně a jednou to málem pokazím, ale o pár minut později přeci jen stojím na polici a křičím radostí. Z vysílačky se ozvou gratulace napjatě fandících kamarádů v basecampu, kterým děláme celou dobu živé kino. Na vrchol zdárně dolezeme společnými a posledními silami. Chvíli se kocháme tím momentem, který ještě před chvílí vypadal tak nedostižně, ale na vrcholu jako vždycky čeká kromě chvilkové radosti ještě myšlenka na sestup. Dole nás bodře přivítají kamarádi a satisfakce. Je hotovo a čas jít pomalu zpátky domů. 

 

Pro mě osobně přelez Crackistanu znamená hodně. Určitě to považuji za prozatímní vrchol mého bigwallového snažení. Hezky jsem si tím pro sebe zakončil rok, který jsem místo škole zasvětil čistě lezení a tady jsem mohl všechny nabrané zkušenosti zúročit. Cesta byla přesně tak akorát těžká, abychom do toho museli dát úplně všechno a dostat se na tu hranu, kde mě to tolik baví a uspokojuje. V neposlední řadě jsem rád, že je to nejspíš první kompletně volný skalní přelez v celém údolí Nangmah, kde mají Češi opravdu dobrou historii v čele s výkony Marka Holečka.

 

 

---

Albert "František" Bulička - člen týmu Sokolíci
foto: Standa Mitáč