Sokolíci v Tatrách - Po hřebenech laviny nejezdí.

Poslední akcí Sokolíků v letošním roce byl výjezd do Vysokých Tater, který proběhl ve dnech 8.–11. prosince 2022.
Dan Podráský s Ondrou Mrklovským sestupují z Pyšného štítu
Sešli jsme se ve středu večer v Praze na hlavním nádraží, a než jsme se nadáli, vystupovali jsme v půl sedmé ráno ve Starém Smokovci z električky. Vzhledem k tomu, že sezóna teprve začíná, nedělali jsme si naděje, že by mohlo být něco "v podmínce". Plánovali jsme se spíše zaměřit na získávání zkušeností s pohybem v lehčím horském terénu, zejména na hřebenech. K tomu nám měl pomoci Michal Sabovčík (pozn. Michal přešel s Tomášem Kadlečíkem hlavní tatranský hřeben v zimě 2013), se kterým jsme měli na chatě domluvenou přednášku a následnou praxi.
Složili jsme věci na Téryho chatě a vyhlíželi z oken, kam bychom se mohli vydat. Tým Ondra Mrklovský a Dan Podráský se rozhodl realizovat na Velkém Pyšném štítu. Cestu zvolili od oka, po podrobném prostudování stěny z okna chaty. Vedla nejvýraznějším žlabem uprostřed stěny a poté pokračovali podél hřebínku už více mixovým terénem k vrcholu. Další dvě družstva (v podobě Ondra Hašek + Standa Mitáč a Šimon Navrátil s Aničkou Šebestíkovou) zamířila s podobně úmornou přípravou na Loktibradu - štíhlou věžičku, tyčící se mezi Malým a Velkým Pyšným štítem. K přístupu jsme zvolili žlab vedoucí přímo k ní. Už na přístupu nám bylo jasné, že to v tak velkém množství sněhu nebude žádná legrace. Kluci se však střídali v prošlapávání a šlapaje vodu jsme se nakonec probojovali až do sedla, odkud jsme kromě Loktibrady navštívili ještě vrchol Malého Pyšného štítu. Mezitím tým Mrklovský + Podráský dosáhl vrcholu Velkého Pyšného a jali se sestupovat směrem k nám. Cesta dolů by se dala nazvat canyoningem, jen ve zhoršených (zmrzlých) podmínkách. Prosmýkali jsme se ale všichni úspěšně až zpět k chatě. Večerní přednáška se nekonala, dostali jsme zprávu od chatára: „Mišo ochorel, dojde zajtra.“
Anča Šebestíková během výstupu na Loktibradu
Plány na druhý den byly opět až do poslední chvíle nejasné. Po snídani jsme se rozhodli pro více lezení a vyrazili do stěny Malého Ľadového štítu. Ondra Mrklovský vybral jasnou linii přirozenými slabinami stěny. Ve dvou lanových družstvech s Ondřeji v čele jsme vzlínali pomalu nahoru. Nakonec se nám vzhledem k nepříznivým situacím (mimo jiné zkaženému počasí) podařilo vylézt dvě dlouhé, ne však zrovna lehké, mixové délky. Mezitím jsme zjistili, že jsme netrefili nástup, a lezli jsme tedy možná nějakou „zimní novinku“. Krátké dny a silné sněžení rozhodly. Obětovali jsme tedy tatranským bohům pár decimetrů repky a proslanili zpět na zem. Vracíme se na večerní přednášku a máme nové zprávy od chatára: „Mišo je veľmi chorý a vôbec nepríde.“ Místo
něj dorazil o půl jedenácté v noci Pepa Little – možný aspirant do Sokolíků 2024+.
Ondra Mrklovský na čele
V sobotu bylo nakonec, navzdory předpovědi, nejlepší počasí. Téměř bezvětří a velké množství nového sněhu nám pomohlo v rozhodování – všechna lanová družstva se vydala na hřeben Ľadových štítů. Lavinová předpověď stoupla na dvojku s největší pravděpodobností rizika v severovýchodních svazích. Proto volíme cestu rovnou na nejbližší hřeben. Proplétáme se nejschůdnějším způsobem na Pfinovu kopu, ze začátku po pupek ve sněhu. Výše sněhu ubývá, kocháme se výhledy na všechny strany a užíváme si lezení. Postupujeme přes Ľadový zub, Ľadové kopy a Ľadovou ihlu. Po čase vytahujeme lana a postupujeme metodou souběžného jištění. „V nejtěžším místě najdeme tři kovové kramle. Lezečky dodají jistoty,“ píše se v průvodci. Kolem půl druhé jsme na Ľadovém štítu, třetí nejvyšší hoře Slovenska. Sestupujeme po hřebeni dále přes Ľadového kôně (exponovaný úsek) až k začátku rampy pod Zadným Ľadovým štítem. Zde využíváme spojení tří šedesáti metrových lan, která s sebou máme, a testujeme potenciálně lavinový terén při spouštění prvních z nás. Vyplatilo se – jednu lavinu jsme, zajištěni na laně, utrhli. Jištěný sestup opakujeme přes čtyři bytelné štandy, než se díky poslednímu 180metrovému spouštění dostaneme do bezpečí, kde už další laviny nehrozí. Za svitu čelovek sestupujeme na chatu.
Poslední noc je děsivá, protože venku u Priečného sedla pobíhají chlapi z horské a hledají dva muže zasypané lavinou pod Priečným sedlem. Následující den venku řádí vichřice, ale nám se podaří ve zdraví sejít do údolí. Z tohoto výletu pro nás plyne spoustu ponaučení, a to nejen s lavinovou tematikou.
A. Šebestíková, členka týmu Sokolíci
foto: Standa Mitáč