Lezecky využitelné pískovcové skály se nacházejí i v Dokeské kotlině a na okolních vyvýšeninách. Geologická pestrost území se projevila ve zcela různorodém charakteru skal, od tvrdého prokřemenělého pískovce (Pazourková a Havířská věž) přes běžný typ až po měkké, nepravidelně odlučné, pestře zbarvené pískovce (střední část Hradčanských stěn) a pevný vápnitý pískovec (vrchol Větrného mlýna). Nechybějí ani vyvřelé horniny (Lysá skála u Provodína, Malý Bezděz), lezení na nich je ale celoročně zakázáno - x z důvodů ochrany přírody.

Nejrozsáhlejší z vyvýšenin, obklopujících Dokeskou kotlinu, je Provodínský hřbet, tradičně nazývaný ve své východní části Kummerské pohoří (podle geograf. terminologie Hradčanská pahorkatina). Jedná se o oblast vyjímečnou z hlediska neporušenosti přírody, geologické stavby i lezecké historie. V počátcích pískovcového horolezectví byly zdejší skály častěji navštěvovány, o čemž svědčí výstup na Tvarožník v r. 1909 i poznámky Rudolfa Kauschky v jeho knize „Klettern und Wandern“. Později byla celá oblast vyhlášena za vojenský prostor a byla uzavřena. Až po r. 1990 byla oblast rámcově lezecky prozkoumána. Větší množství cest bylo prostoupeno zejména německými lezci, kteří vydali i průvodce „Kummergebirge und andere Gebiete Nordböhmens“ (1996). Některé zlezené a popsané objekty jsou však nízké, odlehlé a lezecky nevýznamné a proto je v tomto průvodci neuvádíme; zájemce odkazujeme na zmíněnou publikaci.

Oblastí prochází řada autobusových linek a železnice. Východisky jsou Doksy, Jestřebí, Staré Splavy, Okna, Bezděz, Břehyně, Hradčany, příp. Kuřivody, Podolec, Skalka u Doks atd.

Polygony povoleného lezení a sektory mimo CHKO